Sněhulák

Navzdory nepřátelským reakcím se mi SNĚHULÁK hodně líbil a v lecčem mi přišel podobný náladě i postupům filmu JEDEN MUSÍ Z KOLA VEN od srovnatelného tvůrčího týmu. _____ SNĚHULÁK se totiž vymyká z norem kriminálky a vzdaluje se od Nesbøho výstavbou vyprávění i fikčního světa právě k Le Carrému. Podobně jako Le Carrého osnovy vyprávění je totiž i ta jeho plná narativních zastávek, slepých uliček vyprávění a provokující nejen relativní kauzální nepropojeností, ale hlavně nedořečeností jak zcela slepých či do ztracena vedených dějových linií na jedné straně, tak načrtnutých, ale dále nerozváděných oblastí světa, zjevivších se a mizejících postav. Najdeme tu okázalé rozbíjení časové posloupnosti osnovy, velmi volně analogické časové a kauzální linie, tragické aspekty života na první pohled netečných postav a de facto irelevanci nečekaného vyústění. Podobně jako u filmu JEDEN MUSÍ Z KOLA VEN přitom nastává rozřešení nečekaně, namísto ďábla přichází spíše zklamání a smutek, konec je z hlediska klasické narativity neuspokojivý a plný sebelítostivých výčitek. _____ Záběry jsou sice průměrně kratší než v předchozím filmu (4,6 vteřiny vs. 7,5 vteřiny), ovšem jejich pomalé posuny, práce s dlouhými objektivy a strohými, často docela monochromatickými kompozicemi, stejně jako panoramatické záběry nehostinných prostor světa či zneklidňujících sousoší opětovně referuje k estetice některých filmů sedmdesátých let. _____ Jenže jakkoli moje argumentace vypadá čistě komparativně, ve skutečnosti jen skrze toto srovnání odkazuji k nenuceným kvalitám SNĚHULÁKA jako překvapivě odvážné interpretace detektivky skrze prostředky, které ji zevnitř rozleptávají, jako jsou potlačení akce, nepříčinnost dění, eliptičnost světa a absence intelektuálně i emocionálně uspokojujícího vyvrcholení – které v lecčem sdílí s filmem, který byl přijat pro srovnatelné důvody velmi vřele, jakkoli s nimi naložil s ještě důsledněji, a proto byl i lepší. _____ Ironické je, že SNĚHULÁKA snad ani nelze nepochopit – jen nedostáváte komplexní vysvětlení či propojení věcí, které by konvenčnější film vysvětlil či propojil, a to prostřednictvím žánru s menším společenským kreditem než existenciální špionážní drama o relativizaci hodnot na obou stranách železné opony. Nepracuje se spodním proudem velkých dějin s účelným přehlcením narativu, které lze chápat v analogii k všudypřítomné byrokratizaci a diváci to akceptují jako interpretační klíč. V tom ale pro mě hlavní potěšení z předešlého Alfredsonova filmu neplynulo – a u SNĚHULÁKA tudíž nevidím zásadní problém v absenci podobně významově ospravedlňujícího klíče. _____ Jinými slovy, změny filmového SNĚHULÁKA oproti předloze i oproti žánrovým očekáváním v uvedených souvislostech nemohu vnímat jako selhání, výsledek umělecké krize či omyl: jde o zjevnou uměleckou volbu, nečekané podřazení kompozičních motivací těm uměleckým. Nad efektivností této volby samozřejmě můžeme přemýšlet a diskutovat, ale nejdříve je třeba akceptovat jejich estetickou plnohodnotnost a nedělat z tvůrců, kteří již opakovaně prokázali svou profesionalitu, nesvéprávné diletanty. Třebaže totiž ani sofistikovaně rozředěný Nesbø samozřejmě není Le Carré, společná je oběma dílům svojská Alfredsonova interpretace, jež mě i tentokrát esteticky zaujala – a vlastně mnohem víc než nějaká další špatná kopie Fincherovy estetiky. (13.10.2017) (méně) (více)