Sama v čase normálnosti

Vydařená televizní dobovka o nesnadnosti hledání svobody, když se kolem vás zuřivě normalizuje, kádruje, fízluje a bonzuje, a vy máte dost starostí o svoje děti a sebe samé. Láska a štěstí je pak o něčem jiném, než když je vám dvacet, nikomu nic nedlužíte a jste hrozně morálně na výši a proti režimu. Není to ani zdaleka tak depresivní jako Občanský Průkaz, ale ani tak není Martě Nely Boudové co závidět. Její uvědomělý přístup k románku s režimu nepohodlným mládencem v duchu "věděla jsem, co riskuju, tak mě to nemůže šokovat, natož zlomit", je poměrně unikátní, a díky němu se z diváka zbytečně netahají nějaké nemístné emoce. Na druhou stranu se zdá, že někteří uživatelé vnímají tento počin jako úhelný kámen vyobrazování objektivní reality minulého režimu, což je podle mě trochu omyl - tohle je lehce dočervena laděná knihovnička bez rázného vystřízlivění, protože nikdo z hrdinčiny rodiny jí ani na moment nedovolí do nějakého růžového mráčku zaplout, ale drží ji vytrvale nohama na zemi. A právě to, jak se za totáče chovala v obavě o prosté záležitosti svého žití ta "obyčejná" většina, Sama V Čase Normálnosti ukazuje výborně. Ode mě 80%. Dobře no, těch posledních deset možná je hlavně za Nelu Boudovou a její atraktivní vzhled, ale na červené barvě pro tenhle film trvám;) (26.05.2013)

Ano, takhle jsme, Mařenko, tehdy žili... 1) Věrohodně působící příběh ukazuje, že peklo si děláme navzájem bez ohledu na společenský režim. Nelze ovšem nedodat, že některé režimy dávají těm zmetkům více prostoru, než jiné. 2) Dobově velmi trefené postavy pomalu procitající vrchní sestry (43letá Nela Boudová), sekretářky Vlasty (výborná 40letá Hana Ševčíková), Martiny matky (skvěle na nervy jdoucí 65letá Zdena Herfortová), homosexuálního lékaře (51letý David Prachař), odcházejícího rezignovaného primáře (74letý Jan Kačer), přes mrtvoly jdoucího kariéristy (44letý Pavel Nečas) a dalších padnou do dusné atmosféry nemocnice jako ulité. Připomínají pamětníkům, s čím jsme se tehdy natolik sžili, že jsme to už místy ani nevnímali. 3) No a na igiho B (hodnotil odpad). se nezlobte, on už je takový:) (11.01.2012)

Výjimečně okouzlující Boudová, která, jako by se v roli svůdnice ve středním věku cítila rybou ve vodě. Naprosto vynikající hudba podrhuji emoční zážitek a společně se zajímavým námětem umocňují místy hluboké dojmy. Celé to ale kazí několik vedlejších rolí, jejichž obsazení není zrovna na jedničku...v neposlední řadě jsem čekal i místy lepší scénář, který mohl být díky probíranému tématu rozhodně dotaženější. (09.01.2012)

Téma Charty 77 nebylo dosud veřejnoprávní televizí vytěženo ani z poloviny tak, jak by si to tenhle nesporně důležitý moment naší historie zasloužil, takže už za volbu tématu má Viktor Polesný body navíc. Nejvíce se tenhle nový televizní film blíží Brabcovu PF 77, nemá ale onu naléhavost a hloubku. Šedavost normalizace byla trochu potlačena, nesklouzla ale k podivně pastelovým návratům seriálu Vyprávěj. Hlavně z počátku jsme měl trochu problémy uvěřit některým hercům jejich role, scénáristka ovšem vedla jednotlivé dějové linie tak umně, že mne příběh záhy vtáhl a už nepustil. Hlavně propojení dobového kontextu a ryze osobních problémů vdovy, matky samoživitelky v éře reálného socialismu stojí za pochvalu, stejně jako vykreslení charakterů všehoschopných soudružek a kariérních lékařů. Výborná byla pak rekonstrukce příjezdu Václava Havla a Pavla Landovského k poštovní schránce a jejich pokus poslat chartu prezidentu Husákovi. Dojem autentičnosti podpořilo i použití dobového televizního vysílání a dalších dobových propriet. (Silvestr 1983 mi pak čistě subjektivně připadal, jako by vypadl z nějakého filmu Bohdana Slámy, ti punkeři byli úžasní...) Z hlediska kolektivní paměti je dobře ukazovat právě takovéhle příběhy, aby se na dobu totality u nás jen tak nezapomnělo... Záslužný (veřejnoprávní) počin... (08.01.2012)

Zvláštní. Ani jsem se na tento film nechtěla podívat, ale mamka mě přemluvila. A po konci jsem vůbec nelitovala, že jsem to viděla. Na začátku tvrdá vrchní sestra a na konci vyčerpaná sestra pomáhající starým lidem jíst a dojít si na záchod. Je až neuvěřitelné, co dokázal Viktor Polesný za 90 minut vykouzlit. Opravdu velmi dobrý film i když k dokonalosti mi tam ještě něco málo chybělo. 90% (29.01.2012)