Reklama

Reklama

Císařův pekař - Pekařův císař

  • Československo Cisárov pekár a pekárov cisár (více)

Obsahy(1)

Slavnou dvoudílnou historickou veselohru Císařův pekař a Pekařův císař natočil s Janem Werichem v hlavní dvojroli režisér Martin Frič v roce 1951. Vyprávění zavede diváka do doby císaře Rudolfa II., kde žije nejen tento vladař, bezmezně milující alchymii a umění, ale i pekař Matěj a mnoho dalších postaviček císařského dvora, které se už dvacet let před natočením tohoto filmu objevily ve Werichově a Voskovcově hře "Golem", uváděné v Osvobozeném divadle. Byla to, jak pravil podtitul, romantická revue a její nezbytnou součástí, tak jako všech představení Osvobozeného divadla, byla Ježkova hudba s Werichovými a Voskovcovými písňovými texty. Z těch, bohužel, do Fričova filmu nepronikla ani jediná. Nicméně svůj evergreen Císařův pekař a Pekařův císař má. Jan Werich spolu s hudebním skladatelem Zdeňkem Petrem pro film napsali od té doby velmi populární píseň „Ten dělá to a ten zas tohle“. Pod návrhy kostýmů byl podepsán slavný Jiří Trnka a ve filmu si zahrála řada skvělých herců – Marie Vášová, Nataša Gollová, Bohuš Záhorský, Zdeněk Štěpánek, František Filipovský. V epizodní roli se v houfu dvorních dam mihne i mladičká rusovláska Věra Chytilová. (Česká televize)

(více)

Recenze (615)

Morien 

všechny recenze uživatele

Není příliš těžké milovat tuto pohádku pro její komediální aspekt, ale čím jsem starší, tím jsem si vlastně nejistější, co s tou ideovou částí. Werich to zřejmě myslí dobře, a tím je to také v souvislostech smutnější. Jisté je také to, že Kateřina i hraběnka Strádová jsou samice, jaké české pohádky moc nepamatují. Film je také hodně vymazlený po formální stránce, navozování rozličných atmosfér od drastického hororu přes mystické seance a komediální eskapády působí přirozeně a působivě v každé poloze. Kostýmy jsou bez debat dokonalé. Ale největší poklad dozajista představuje přehršel perfektních hlášek. ()

flanker.27 

všechny recenze uživatele

"Copak nemáte něco proti bolesti, co nebolí?" Máme. Jana Wericha. Do tohohle komentáře bych mohl napsat, že se na něm podílela herecká elita, že je to nejlepší Fričův film (a že ho měl točit Krejčík), že Werich exceluje v nezapomenutelné dvojroli, ale je to tak nějak zbytečné. Lidí, kteří nedokážou film vnímat jinak, než ideologicky, je mi upřímně líto. Ostatně pořád nechápu, co je na "my všichni budem na tom lépe, když rady dáte nám a my vám dáme své rady" špatného. A vůbec. Já jenom vim, že jsem tam asi nedal to, co jsem tam měl dát.A co jste tam měl dát? To jsem právě zapomněl. A co jste tam dal? No to právě nevim. - Jak by se milosti zamlouval tento elixír? Jsme okouzleni. A kde se čepuje ten elixír? V jednom mlýně, nedaleko Brandýsa. A říká se mu? Rozálie. - S námi nic necloumá. Ale s vámi to bude cloumat, pane Langu. - A ROHLÍČKY MUSÍ BÝT OBZVLÁŠTĚ DOBŘE VYPEČENÉ. ()

Reklama

Marthos 

všechny recenze uživatele

Úspěšná divadelní hra Osvobozených Golem se již ve třicátých letech stala předlohou filmu, pod jehož režii se podepsal francouzský režisér Julien Duvivier a v níž původně měli Voskovec s Werichem ztvárnit hlavní role. Werich koncem čtyřicátých let inicioval nový pokus převést Golema na filmové plátno, ke spolupráci si přizval scénáristu Jiřího Brdečku a také výtvarníka Jiřího Trnku, který navrhl výslednou podobu třímetrové figuríny hliněného obra. Nový scénář se od původní hry lišil především hustší dějovostí a několika novými motivy - například aktuální hrozba zneužití jaderné energie se odráží v postavě alchymisty rozbíjejícího atom (v podání Josefa Kemra). Ač vypadá Fričova a Werichova kostýmní komedie jako ideově a politicky nekonfliktní dílo, natáčela se v době, která jeho realizaci nepřála. Nové vedení znárodněného filmu se záhy po únorovém převratu dostalo do vleku politické moci a o filmových projektech se nerozhodovalo v barrandovských uměleckých skupinách, ale uvnitř stranického aparátu. Na počátku padesátých let dostávaly přednost především dva typy filmů: politické agitky ze současnosti a historické filmy viděné zjednodušenou optikou socialistického realismu. PEKAŘ nepatřil ani do jedné z nich. Někteří z mladších členů stranického orgánu pro kontrolu kinematografie (například nechvalně proslulý Bohdan Rossa) dokonce v projektu viděli reakční dílo, které nemá v socialistické kinematografii právo na existenci. Novodobí mocní však byli vedeni i střízlivější úvahou, mnohem pragmatičtější a vůči ideologii ostře protichůdnou. Schematické agitky a ilustrativní životopisné fresky vykazovaly rapidně nízkou diváckou návštěvnost, o jejich vývozu do zahraničí nebylo možné ani uvažovat. A právě PEKAŘ od počátku vznikal jako výpravný, avšak finančně návratný projekt s exportními ambicemi, mající vedle velkorysosti československé produkce dokázat i skutečnost, že mezinárodně populární osobnosti tuzemské kultury (a tou Werich po svém válečném zahraničním angažmá bezpochyby byl) nejsou novým režimem nijak diskriminovány ani omezovány v činnosti. Snaha radikálních ideologů nakonec natáčení filmu pouze zbrzdila - přestože realizace měla podle původního plánu finišovat už v roce 1949, premiéra se uskutečnila až v lednu 1952. Během natáčení, jež probíhalo převážně v kulisách postavených v barrandovských ateliérech, došlo k dramatické výměně režiséra. Do této pozice byl jmenován mladý, ale už tehdy umělecky nekompromisní Jiří Krejčík, který se ovšem záhy dostal do konfliktu s Werichovými představami o vyznění zápletky i o charakteru titulní dvojrole. Po vyhrocení sporu vedení ateliéru Krejčíka odvolalo a na jeho místo angažovalo Martina Friče. Vinou této výměny došlo k dalšímu zdržení, neboť Frič právě dokončoval dva filmy na politickou objednávku: budovatelskou veselohru Bylo to v máji a okupační drama Past. Stranické vedení Československého státního filmu odmítalo režiséra uvolnit do doby, než budou oba "prioritní" snímky dokončeny. Když se Frič ujal režijní taktovky a zhlédl dosud natočený materiál, trval na přetočení většiny scén podle vlastní koncepce, což realizaci opět prodloužilo a také prodražilo. Za neklesající oblibu film vděčí především hereckému koncertu Jana Wericha, který v dvojroli pekaře Matěje a císaře Rudolfa předvedl jeden ze svých nejlepších výkonů; zasloužené pozornosti se dostává čtveřici ministerských intrikánů v podání Záhorského, Plachého, Štěpánka a Filipovského i znovuoživení uměleckého jména odvrhnuté Nataši Gollové v roli Sirael. Na popud stranických cenzorů byla do filmu implantována řada prvků odrážejících kolektivistickou ideologii a režimní propagandu. Některé z nich - především agitační pojetí závěrečné scény s písní Ten umí to a ten zas tohle - byly tvůrci z verze určené pro export raději vypuštěny. Pro tento účel byly také oba filmy zkráceny a sestřiženy na únosnou metráž 112 minut, která se později promítala i v českých kinech v šedesátých letech, po obnovené premiéře filmu. "Vždyť to je přece kouzelník magistr Edward Kelley, doktor obou magií, alchymista a okultista. Sám jste ho ráčil pozvat. – No dobře, my víme, to je v pořádku. Ale proč dělá takový rámus?! – Protože je kouzelník. – Tak ať to nedělá! Co kdyby nás rozbolel zub!" () (méně) (více)

Radek99 

všechny recenze uživatele

Zcela zjevná budovatelská pseudohistorická agitka, ale jak už bylo zvykem u předválečných filmů V + W, vůbec to nevadí... Je to vlastně s podivem, že se dal v roce 1951 natočit takhle moudrý, nadčasový a inteligentní film... Zestátněná kinematografie však byla ještě ne úplně paralyzovaná, neboť si Jan Werich spolu s Jiřím Brdečkou mohl napsat celý scénář sám bez větších cenzurních zásahů a měl dokonce takovou pozici, že od roztočeného filmu na jeho podnět dohlížitelská komise z ÚV odvolala původního režiséra Jiřího Krejčíka, s kterým si Werich nepříliš sedl po umělecké stránce... ()

Oktavianus 

všechny recenze uživatele

Padesátá léta u nás filmu nic dobrého nepřinesla a ani tento film není výjimkou. Že je tu všudypřítomná agitka, to se dá pochopit, v roce 51 to jinak ani nešlo, ačkoli mi leze na nervy hrozným způsobem. Co je však naprosto neodpustitelné, jsou dehonestující proletářské vtipy vůči šlechtě a císaři samotnému. Lid nikdy v dějinách nic neznamenal: když ano, bylo z toho akorát krvavý vraždění, veškerý dějinný a národnostní posun vždy představovala aristokracie. Werich si s Rudolfem taky není fyzicky až tak podobný, jak jsem se tu dočetl, nemluvě o tom, jakej je tu z něj rozmazlenej ukřivděnej hloupej chudáček - ve skutečnosti šlo o císaře velmi chytrého, s širokým kulturním a vědeckým rozhledem (samozřejmě své doby). Tento film je jen strašná komunistická slátanina. ()

Galerie (136)

Zajímavosti (111)

  • Režisér Martin Frič po prevzatí projektu urobil jednu zásadnú zmenu, a to, že jeho Rudolf II. (Jan Werich) bude šedivý a herec musel nosiť parochňu. Keď film ešte natáčal pôvodný režisér Jiří Krejčík, mali Rudolf II. aj Matěj Kotrba vlasy rovnakej farby. (Raccoon.city)
  • Jan Werich (Rudolf II./Matěj Kotrba) počas natáčania hral aj v Karlínskom divadle v americkom muzikáli "Divotvorný hrniec" vodníka Čochtana. Po predstaveniach často ponocoval a popíjal s hereckými kolegami. Kvôli tomu bol nasledujúci deň na natáčaní bez nálady a nepáčilo sa mu doslova nič a po slovnej výmene s pôvodným režisérom Krejčíkom išiel do šatne dospávať prebdenú noc. Krejčík musel potom natáčať scény, kde Werich nevystupoval .Werich v tom čase začínal natáčať často až po obede. Toto sa opakovalo takmer každý deň. (Raccoon.city)
  • V Prahe je múzeu alchýmie s názvom Speculum Alchemiae, ktoré sa nachádza v centre Prahy v historicky najstaršom dome v metropole. Tu, podľa tu nájdených písomností, v dobe renesancie alchymisti vyrábali elixíry a neušľachtilé kovy menili na zlato v čase Rudolfa II. (Jan Werich). Keď alchymisti boli podporovaní kráľom, z bezpečnostných dôvodov alchymisti pracovali potajomky, buď v podzemí alebo vo vežiach. Podzemná časť múzea je rozdelená do niekoľkých miestností. Jedna je laboratórium, v ktorom sa vyrábali všetky elixíry. Druhá je potom transmutačná, v ktorej sa alchymisti sústredili na prácu s kovmi, na premenu kovu na tekutiny, prípadne potom na zlato. Nasledujúce 2 menšie miestnosti sú bývalé sklady a ako posledný sa tu nachádza alchymistická skláreň  Alchymistické laboratóriá sa našli vďaka povodniam v roku 2002. Rekonštrukcia prebiehala zhruba 10 rokov a ako múzeum ich otvorili v roku 2012. (Raccoon.city)

Související novinky

Věra Chytilová 1929 - 2014

Věra Chytilová 1929 - 2014

12.03.2014

Ve věku 85 let dnes zemřela Věra Chytilová, svérázná režisérka a scénáristka. Studovala architekturu, později FAMU. Pracovala jako manekýnka, kreslička, poté na Barrandově jako klapka a pomocná… (více)

Reklama

Reklama

Časové pásmo bylo změněno