Divoká stvoření jižních krajin

Nejasná zpráva o konci světa, ale velmi jasná zpráva o smutném dětství, v němž schází objetí a haptika. Nádherný magický realismus, režisérova (ale možná spíš celé skupiny Court 13) až dětská představivost (vtělená do dívčí hrdinky), tu ovšem není oslavována, nýbrž ukázána jako únik před skutečným světem, se kterým je potřeba se vyrovnat. Víceméně nízkorozpočtový snímek se silnou jižanskou příchutí. Předzvěst i reakce na Apokalypsu (tady konkrétně hurikán, globálně ovšem oteplováním způsobené tání ledovců a tím zase fatální zvyšování mořské hladiny), která je překonána sentimentálně podbarveným magickým realismem. Střet civilizací, v němž není ta euroatlantická chápána jako ta apriori vidoucí, spíše je oslepena svým mesiášským komplexem. Sdělný obsah, ale i skutečně mimořádně účinná forma. Opravdu silný a osobitý celovečerní debut. (09.12.2012)

Hodina a půl nadpozemského zážitku. Ben Zeitlin stvořil magický svět v drsném světě louisianských bažin, který se nezdráhá využívat pohádkového schematu a silně poetických až snových obrazů. Podobně jako Malick výrazně pracuje s přírodním rámcem a obdobně na jeho neustále přítomném pozadí rozvíjí příběh komunity, jež se rozhodla přečkat hurikán Katrina ve svých domovech za hrází symbolizující bezpečí, což rovněž doplňuje přesahujícími reflexe o celkovém universu. Zeitlinovi se podařilo tento transcendentální účinek zakomponovat přirozeněji než tomu bylo ve Stromu života (respektive v jeho zkrácené verzi), ačkoliv se stále pohybuje v mantinelech znaivnělé pseudofilosofie. Ta však v rodinně laděném snímku rozhodně není na obtíž a neruší ani zjemňující voiceover malé a odvážné hrdinky působivě přirovnávané k smečce vzkříšených pravěkých zvířat kráčejících zatopenou krajinou. Velmi podmanivá je i dynamická práce kamery znásobená rychlým a rytmickým střihem a už ani nepočítám kolikátý že soundtrack mě v letošních Varech uhranul - zde hudba doslova rozproudí krev v žilách a výrazně napomáhá přenášení nezlomného vitalismu komunity na druhou stranu plátna. Právě urputná snaha malého společentví uhájit své místo k životu, zachovat vlastní kořeny i přes zkázonosnou slanou vodu a uchovat svojí identitu navzdory všem podmínkám se dá považovat za velkolepý a zdravě patetický symbol. Zde nejde jen o příběh hrdinky vyrovnávající se s velkými životními ztrátami po vzoru přírodního predátora, ale o podobně urputný boj jejích nejbližších. A v tomto případě sentiment a pocity zadostiučiněný nejsou žádnou ztupenou pilou, na níž je třeba tlačit. Naopak její ostří je hladké a hladce a bezbolestně pronikající pod kůži a zanechávající za sebou hlubokou stopu... (03.07.2012)

Nedával jsem tomu filmu moc naděje, ale přece jen jsem v něj vložil důvěru. Ten název zněl zajímavě a já jsem čekal, co se z toho asi vyklube. Docela mě ještě překvapilo, že maličká Quvenzhané Wallis byla za výkon nominována na Oscara. Nevím, jestli si to skutečně zasloužila, i když vzhledem k tomu, že byla nominovaná i Anne Hathaway, u které je sice hezké, že zpívá, ale zase ne až tak dobře, alespoň v případě "Bídníků", asi je to přece jen zasloužená nominace i pro malou dívku. Předvedla zde skutečně těžko uvěřitelný výkon. Místy má člověk pocit, že ani není možné, aby byla tak přirozená. To, jak rozlamovala kraba, jak stála pro bestii, to jsou scény, které se nezapomínají. Neherec Dwight Henry, který si zahrál jejího otce, jí skvěle sekundoval, jeho role navíc vyžadovala několik rovin, a tak útočí snad na všechny emoce. "Divoká stvoření jižních krajin" je navíc film nádherně fantaskní, kde se spojuje drsná realita s nádherným fantasy příběhem, který ale ve skutečnosti fantasticky nevyznívá. To, jak se malá dívenka staví všemu zlému, nejen živlům, ale i otci, který dost snadno vybouchne a není na tom zrovna zdravotně dobře, a také bestiím, ukazuje, jak dokáže být dětství silné a neochvějné. Tenhle film nebude mít masovou návštěvnost, ale pro ty, kteří vyznávají půlnoční projekce v artových kinech, pro ně je to skoro povinnost. Příběh malé Hushpuppy však osloví více lidí. Jen mu dát šanci. Více: http://www.filmovy-denik.cz/2013/01/divosi-10-years-divoka-stvoreni-lets.html (05.03.2013)

Divoká stvoření jsou vlastně epickým vyprávěním nejen o tom, že každý má na světě místo, kam patří. Zeitlin vše snímá s překvapivou lehkostí a obrovskou dávkou imaginace, nikoliv nepodobné té, kterou mají děti. Scény, kdy malá Hushpuppy vypráví o divokých zvířatech, která unikla z rozpuštěných ledovců, jsou toho krásným příkladem. Dovolím si tvrdit, že nějak podobně mohlo dopadnout ke "Stvořením" přirovnávané Where the wild things are, kdyby jej natáčel Terrence Malick. Vnímáním okolního světa prostřednictvím hlavní představitelky – tedy malé Hushpuppy – se totiž Zeitlin hodně přibližuje tomu, jak jej právě Malick předvedl ve svém posledním spektáklu, Stromu života. A hudební doprovod, vytvořený z části samotným režisérem a z části Danem Romerem, celou tu melancholickou náladu pouze podtrhuje chytlavými smyčcovými skladbami. (25.07.2012)

Čistý kalkul, hloupé podobenství (s realitou a ani magickým realismem to nemá nic společného), nedomyšlená agitka, se zápletkou na mentální úrovni Costnerova Vodního světa... Mohl bych rozebrat, jak strašně moc tenhle film postrádá jakoukoliv vnitřní logiku, jak postavy neustále opakují prázdné fráze a hloupé životní poučky, že se všichni chovají jako naprostí idioti atd, ale nejsem grafoman, a krom toho nad tímhle snímkem nechci trávit už ani minutu navíc. Jeden z nejhloupějších filmů, co jsem v poslední době viděl, a že jsem viděl pěkný kraviny - třeba Rychle a zběsile 5. Tohle je blbý úplně jiným způsobem, ale výsledek je stejný: doufám, že na tenhle zážitek co nejdříve zapomenu. (15.01.2013)