Bláznivý Petříček

Útržky. Plnou vahou mořem plavou, honí se mi hlavou. Útržky. Let it be, Petříčku, žijeme jen dvakrát. Jmenuju se Ferdinand! Já vím, Petříčku, to ty útržky mě svedly… nezlob se, chci prostě jenom žít. Že tomu nerozumíte, mes amis? Já tomuhle Godardovi taky ne. Existencialismus mě umí hezky zdeptat. „Jen touha znamená žít. Toužil jsem, tedy i žil.“ / „Chtěla bych život jako román. Jasný, logický, přehledný… takový není.“ „Je. A mnohem víc, než si lidi myslí.“ / „Jsme stvořeni ze snů a sny jsou stvořeny z nás.“ / „Věřím ti, lhářko.“ „Miluju tě po svém.“ / „Je to kolektivní hysterie, které propadám sám.“ Ale co. Ostatně kdo z nás je víc než „velký otazník na obzoru mořském“? (20.07.2015)

Klíčovým slovem je v Bláznivém Petříčkovi hledání. Hledání lásky, dobrodružství, místa pro život i v životě - a jejich nenalézání. K tomu pak typické godardovštiny jako odkaz na komiksy, gangsterky, Casablancu, Renoira nebo grotesky. A to vše ve formě pestré koláže (střihač si užil) s výborným Belmondem a krásnou Annou Karinou. - "Mám pro tebe námět na román. Chlápek se prochází Paříží a uvidí Smrt. Tak se dá na útěk, protože si řekne, že jeho čas ještě nepřišel. Celou noc jede s nohou na plynu a příští ráno, když přijíždí k mořskému pobřeží, nabourá a umře. Právě ve chvíli, kdy už si myslel, že Smrt ztratila jeho stopu." (03.04.2005)

„Přístav jako z Conradových románů. – Plachetnice jako ze Stevensona. – Bývalý bordel jako z Faulknera a stevard miliardář jako od Londona. – Ti dva mi rozbili hubu jako v detektivce od Chandlera.“ A Petříček, Ferdinand Pessoa-Céline, a Marianne jsou jako Bosorka a Oliveira z Cortázarova románu Nebe peklo ráj, pokud by se ovšem příběh jejich střetu neodehrával v té první, pařížské části knihy, ale právě v té druhé, jihoamerické polovině. ** Godard zase ukazuje, že jako logická premisa k výstavbě vlastního životního příběhu vám může posloužit cokoli, že logika je pojivo, nikoli pouto. A všechno, co znáte, co jste kdy četli, slyšeli nebo viděli, osahali si, opustili či ztratili, můžete zapojit, nově rozežít. I právě jako divák toho filmu. ** S tou nejsvobodnější premisou dostanete v dárkovém balení i návod k použití a spoustu barevných nástavců a filtrů bonusem. Nemá cenu vypočítávat všechna prostořeká kouzla a triky, jež ukazují, jak svobodně (a přitom nanejvýš logicky) si tu Godard podmaňuje technické, filosofické i narativní nástroje, aby unikal do nových sfér jejich užití, rozšířil jim rejstříky a horempádem prchl do další vteřiny života. Glanc a vtip, jiskřivá krása a rozmarnost, s nimiž se tu proti sobě staví dva neživotné principy stejně jako v Cortázarově románu: hledající Oliveira-Ferdinand, filosofující, pátrající po smyslu, místo aby si uvědomil, jak ho vytvářet a žít, a Bosorka-Marianne, ponořená do toku času, okouzlená, roztěkaná a neschopná abstrakce, s níž by dokázala svou živost svrchovaně uchopit. A stejně jako v onom románu se i tady oba principy střetávají, aby se neprotnuly, aby si nerozuměly, ale o to více se fascinují a navzájem se přitahují, podněcují a trápí – fascinují a trápí. Fascinují a trápí. Proč tomu neříkat láska, jestliže si pro to slovo stejně každý musí vytvořit vlastní obsah sám. (07.11.2011)

Rok 65 byl Godardův nejlepší, krom téhle literární road movie stihl i mou ještě milovanější literární sci-fi Alphaville. Upřímně lituju všechny, kdo si Petříčka pustili v domnění, že to bude další prima belmondovka, nejlépe něco jako Muž z Acapulca. Zbytek viz JitkaCardova, co se tu budu namáhat. (24.09.2012)

Art-intelektuální film, který nemá pořádný děj. Základy filmu tu neplatí a stále se něco děje jinak než má. Mám rád takové filmy, ale tento byl až moc nepochopitelný a nebyl ani ničím zábavný. Konec filmu alespoň trochu napravuje, protože ukazuje jak je člověk zbrklý a koná dříve než myslí a to už je většinou pozdě. (12.07.2010)