Dalších deset minut

Veľmi zaujímavý projekt na tému "čas" spojil dokopy režisérske osobnosti nezávislého filmu. Je veľmi ťažké hodnotiť tento projekt komplexne, pretože okrem intermezza s trúbkou a vymedzených 10 minút sú všetky poviedky úplne odlišné jedna od druhej...Kaurismäkiho poviedka /***/ mala skvelý nápad, Erice /****/ natočil čiernobielu metaforickú alegóriu, Herzogov dokument ma zaujal najmenej /**/ ,môj favorit a jeden z mojich top najobľúbenejších režisérov Jim Jarmusch mierne sklamal, hoci epizódka nepostráda nápad /***/, Wenders natočil 10 minútový vizuálne zaujímavy trip /****/,Spike Lee je určite schopný režisér, ale dúfam že dokumentaristický štýl a lá Moore si vyskúšal posledný krát /**/. Na záver to najlepšie...Kaige Chenova poviedka bola jednoznačným vrcholom celej série /*****/..Celkovo to vidím na **** a som veľmi zvedavý na pokračovanie TMO:The Cello! (29.07.2006)

Nemohu bohužel hodnotit do plných, i když některé snímky by si to zasloužily. To ovšem nemění nic na tom, jak se potvrzuje pravidlo: jiný kraj, jiný mrav. O tom nás totiž režiséři těchto povídkových snímků dokázali přesvědčit v pouhých deseti minutách, které nejenže mají hloubavou myšlenku, ale zároveň jsou umně promyšlené tak, aby si divák našel to, co je jeho kraji blízké. Ze všech bych vypíchla snímek Víctora Erica za jeho neskutečně zajímavou, ponurou a depresivně pomalou atmosféru a prostředí, dále Kaiga Chena za jeho představivost a sladce příjemnou tečku, Wernera Herzoga za pravdivý obraz toho, jak hrozná katastrofa se za 10 minut může stát. Bohužel povídka Spika Lee mi přišla vytržená z kontextu celého snímku a Wenders mě malinko nudil. (02.02.2011)

Werner Herzog Ten Thousand Years Older - dokument z pralesa. Jim Jarmusch Int. Trailer Night - příjemná čb přestávka mezi natáčením, hezký kontrast mezi přítomností a herečkou oblečenou ve 20. letech. Wim Wenders Twelve Miles to Trona - dynamická cesta autem kalifornskou pouští. (23.06.2017)

Rozhodne se tenhle "film" neda hodnotit jako celek, protoze krome tema cas a zvuku trumpety mezi jednotlivymi pribehy je nic moc nespojuje. Snad jen jeste jedna vec, a to, ze jsou vsechny zajimave. Aki Kaurismäki vypravi o tom, jaka rozhodnuti se daji ucinit za 10 minut. Je to takove o nicem, ale svizne a s dobrou hudbou, takze 3*. Víctor Erice zvolil cernobilou barvu a to pridalo na pusobivosti, presto vlasne nevim o cem to melo bejt, prislo mi to jako nudnej den na vesnici, dokud se nestala nehoda. V tomto pripade krvacejici dite. Tahle povidka je hodne napinava, protoze az do konce nevite co se vlasne stalo. 3*. Werner Herzog vypravi o tom, jak muze zasah lidi do domorodych kmenu zapricinit jejich vyhubeni. Tahle cast pusobi skoro az dokumentarne, je zajimava, ale bohuzel pak se tam nejake sceny nekolikrat opakujou a zacnou bejt otravne, navic reziser zvolil spatnou hudbu. 2*. Jim Jarmusch - na tuhle povidku jsem se docela tesil, ale nakonec to nic extra nebylo. Je to o tom jak filmova hvezda nema ani chvilku klidu a i pri pauze ji otravujou lidi. 3*. Wim Wenders - dalsi povidka, na kterou jsem se tesil a tahle nezklamala. Chlapek co se predavkoval ujizdi do nemocnice skrz poust a ma halucinace. Je to svizne, po vizualni strance super a i hudba je fajn. 4*. Spike Lee - neco jako dokumenty od Michaela Moorera. Podle Spike Lee vyhral Bush volby jen kuli spatne pocitanym hlasum a nejakejm problemum s televizi a soudem. Rozhovory se v rychlem tempu stridaj a je to vcelku zajimave, ale takovyhle politicky zalezitosti nemam moc rad, takze 3*. Kaige Chen - tato posledni povidka me moc mile prekvapila. Narozdil od ostatnich mi to prislo jako komedie. Melo to dobry napad, bylo to vtipne a zaroven smutne, fakt se mi libila, takze 5*. Ve vsech 7 povidkach se neda mluvit o hereckych vykonech, protoze ti herci sou tu takovou chvilku, ze nic nestihnout predvest, presto mi vsichni prisli v pohode. Celkove davam lepsi tri hvezdicky, protoze i kdyz se vsichni reziseri snazily neco sdelit, nijak zvlast to na me nezapusobilo. (01.10.2005)

Příjemné překvapení, přičemž se mi na mysl vkrádá myšlenka, že ty desetiminutovky jsou mnohem výživnější, než když se ta myšlenka roztáhne do povinných devadesáti minut, jak je to v nezávislé filmařině často zvykem. Vrcholem byl pro mě Victor Erice, který dokázal přirozeně propojit obrazově-sluchovou báseň s politickým poselstvím (začíná válka, národ bude krvácet a všichni spí), výborný byl jak Jarmusch se svou studií samoty a odcizenosti, Wenders se svou akční desetiminutovkou, tak Aki se svým hodinovým rytmem. Herzog a Chen bohužel sklouzli do prvoplánovosti a svořili jen agitky ve stylu vládních zakázek typu BESIP, nu a u Lee jsem nepoznal, zda to myslí vážně, či nám jen demonstruje, jak emoční náboj zpravodajství manipuluje s veřejným míněním. (23.09.2010)