Pojedeme k moři

Jednoduchý nápad, myšlenka a zpracování. Jiří Mádl mě opět mile překvapil. Po Konfidentovi, tentokrát v roli režiséra a jde mu to ještě mnohem líp. Dětský svět, versus ten dospělý, některé scény opravdu jak ze života a konec, ze kterého mně úplně spadla brada. Úžasem a údivem zároveň. Za mě jasných pět. (13.11.2014)

Pěkný dětský film navazující na dlouhou a silnou tradici dětských filmů v české kinematografii. Mádlova režie je infantilní, ale ve výsledku je to roztomilé a dobře to odpovídá zvolenými výrazovými prostředky danému žánru. Filmově to sice není žádná revoluce (i když ta ich-forma je celkem nečekaná), ale musím uznat, že je to takové mile čisté a na nic světoborného si to nehraje. A pak tu jsou ještě ty vynikající (dva) dětští herci, podobě přesvědčivé herecké výkony tu poslední dobou nejsou zvykem...a srovnání s Tomášem Holým blahé paměti jsou skutečně na místě. Coby patriota mne samozřejmě potěšila mizanscéna, Mádl výborně zužitkoval znalost místopisu svého rodného města a mne těšilo objevování známých zákoutí Českých Budějovic. Jako velké plus beru, že filmové Budějovice jsou poplatné svému skutečnému předobrazu a není to takové to typické filmové město natočené všude a nikde. Vnímám to coby pokus o poklonu městu, kde má Jiří Mádl kořeny a kde vyrůstal. Takovýhle přístup jsem už dlouho nezaznamenal (pominu-li výstupy cílící na Prahu). Dobrý, hravý, slibný debut...z toho Mádla by nový Forman jednou fakt mohl být... :-) (22.02.2015)

„Láska, sex, něžnosti…to ve filmu bejt musí!“ Tenhle film mi asi konečně otevřel oči; jsem velmi špatným studentem filmové teorie, když na snímku nehledám všechny ty chyby, které „zasvěcení“ odhalili (při pročítání opravdu zničující recenze nejmenovaného českého filmového kritika jsem se pobavil, jak už dlouho ne-naštěstí mě to napadlo až po zhlédnutí Mádlova počinu a nedostalo se mi tak vyzrazení pointy předem). Pojedeme k moři jistě není dokonalý film a těch různých detailů se mu dá vyčíst spoustu. Všechny ovšem podle mě souvisí s tím, zda divák chce přistoupit na režisérovu hru zvanou „dětský pohled na věc“ či ne. Pravda, u řady scén mi přišlo chování 2 malých hrdinů na hraně, ale rozhodně bych si netroufl odsoudit film s tím, že „takhle se dnešní děti přece nechovají“ (mnoho jednotlivců jistě ne, ovšem někteří, soudě i dle osobní zkušenosti, ano). A to je ke „zdrcující“ kritice tak nějak všechno. Film je totiž jinak velmi svěží, originální, nápaditý, často úsměvný (místy až zábavný), a když pominu ty nejvážnější momenty, tak i docela pohodový (nebo alespoň po jeho určitou část). Mádlova práce s dětskými herci mi přijde výborná, dokonce i lépe zvládnutá než s těmi dospělými (např. k závěru trošku prkenný Vetchý). Co se týče zdařilé „detektivní“ pointy, tak ta se jistě dá od určitého momentu předjímat, ale nemyslím si, že zcela uhádnout. A na rozdíl od jiných jsem naopak přesvědčený, že vybrat si za debut takovýhle snímek je mnohem odvážnější a realizačně těžší, než kdyby šlo o „klasiku“, protože tohle dílko se mohlo pod vedením jiného režiséra „krásně“ rozpadnout a už by ho ten daný jedinec taky nemusel posbírat. A to se tu rozhodně nestalo, takže slušné 4* mi přijdou zasloužené. „Babi….nezdá se ti u nás poslední dobou něco divnýho?“ – „Jo. Kradeš mi sladkosti a nechceš jít se mnou na labutě.“ (26.01.2015)

Vzpomínám si na úplné začátky teenagerského idola Jirky Mádla ve filmové brandži, jenž ho bezpochyby proslavila role Jáchyma v kultovní komedii Snowboarďáci (2004). O 2 roky později se předvedl jako Filip v obdobné, střelené komedii s názvem Rafťáci. Postupem přibývajících let se jeho herecká, filmografická databáze čím dál více rozrůstala a nejednou se z mladého snowboard-rafťáka stal prvotřídní, český herec. V roce 2004 vstoupil Mádl do hereckých vod, tehdy zřejmě ještě netušil, že o 10 let později dá najevo své skryté režijní sklony a bude diváky vyzývat k tomu, aby navštívili jeho režijní debut v kině, kde si zahraje i Mádlův velký vzor Ondřej Vetchý. Pojedeme k moři "dokumentárně" vypráví příběh o jedenáctiletém Tomáši, který se chce po svém velkém vzoru Miloši Formanovi stát velkým a uznávaným režisérem. Když dostal k narozeninám vyšperkovanou zrcadlovku s vestavěnou kamerou a střihacím programem, neváhá a rozhodne se natočit film o své rodině. Čili celá dějová linka nás postupem času seznamuje s postavami tatínka, maminky, babičky a hlavně Tomášova velkého kamaráda Harise. Tomáš (Petr Šimčák) a Haris (Jan Maršál) zpočátku vtipnou formou dokumentují svůj každodenní způsob strávení dne, první láska, nějaké ty legrácky apod. Postupem času se celý děj najel na vážnější břehy a mladí dokumentaristé chtějí přijít na kloub jedné velké záhadě. Režijní debut Jirky Mádla Pojedeme k moři je úžasnou ukázkou toho, že v jednoduchosti je krása! Je neuvěřitelné, jakým způsobem mě tento snímek, který se svým technickým pojetím podobá kombinaci vlogu (video blog) a Found footage (styl natáčení, ve kterém po celou dobu drží hlavní postava kameru v ruce, což se nejvíce využívá u hororů). Celý příběh filmu je poskládám z mnoha zápletek a point, které se na závěr stmelí do jednoho velkého, emočního a grandiózního finále. (24.04.2014)

Podstatné je to, čo režisér vystihol vierohodne. Svet detského vnímania sveta, nech je akokoľvek uletený, z pohľadu dospelého možno až šialený a bláznivý. Vydarila sa aj konfrontácia sveta detí so smrťou, sexom alebo bitkami rodičov. Hoci v prípadoch domáceho násilia a mentálne postihnutého tvorcovia až príliš podľahli všeobecne páčivým efektom. Konkrétne sa to prejavilo v gýčovom zábere dotyku zdravej a postihnutej ruky v žiare Slnka. Evokuje záber z filmu E. T., čo bol hádam prvý mainstreamový veľkofilm o strete normálneho a postihnutého (možno preto je v úvode Spielberg chlapcom-začínajúcim režisérom tak radikálne odmietnutý). Vyústenie problému s domácim násilím zodpovedalo zase odpovediam z psychoporadní dneška na otázku, ako to riešiť. Poradne vravia: rozdeliť rodinu! Nápravy sa údajne nikdy nijako nedočkáte (ani po smrti - viď horory, kde strašia duchovia zlostníkovi a ježibáb, čo za života strpčovali život myšlienkami, ohováraním a činmi každému, kto pôsobil len trošilinku šťastne či bezstarostne). Tieto výhrady spolu s nešvárami skoro všetkých českých filmov (rozjuchaná pieseň a počas nej sada prestrihaných záberov ukazujúcich veselý život hrdinov filmu) spôsobili, že hviezdička išla dole. Zvyšok fajn. Poznámka: Chápem aj reakciu Tetsua a jeho recenzie, ktorý sa v nej musel vymedziť voči každému, komu sa film páčil slovami "nechápou co je to umění", "mají na film nízká kritéria", prípadne, že "mají nedostatek fantazie či empatie". Film, nakrútený z pohľadu chlapca je podľa neho "spíš materiál pro psychiatra" a divákov v diskusii obviňuje, že videli teda určite menej filmov ako on. Chápem Tetsua. Má najviac osvalený modzog medzi kritikmi. Jeho slová musia byť teda tiež silné, pružné a ohybné. Nepriepustné a pevné. Nezlomné a hrdé. Ako vravím - chápem aj postoj Tetsua. (13.11.2014)