Takovej barevnej vocas letící komety

Spíš slabší než dobré. Žádná posloupnost, spoustu chybějících dat a údajů, vypovídací hodnota minimální. Možná jsem moc ze starý školy, ale přišlo mi to jako kaleidoskop střípků z Topolova života navíc dost vystavěný na starých rozhovorech s ním. Jak to bylo s nemocí, chlastem a ženskýma se dozvídáme jen okrajově, o smrti tam není skoro nic. A to je velká škoda a trochu zahozená šance. Ale pořád lepší než nic... (01.01.2017)

Záslužný, protože zasloužený dokument. Jsem za něj moc rád, postrádal jsem v něm ovšem výrazné, silné, zapamatovatelné momenty. Jaksi to nemělo koule, což je škoda, protože Filip Topol je musel mít jako medicinbaly. Ocenil bych i souvislejší, umírněnější ukázku tvorby PVO (ve filmu jednoznačně převládala kakofonie) a uměl bych si představit další vhodné pamětníky. Ti, co se tu objevili, navíc dostali jen minimum prostoru. Jedná se o můj čistě subjektivní názor, vím, že tvůrci k tomuto filmu přistupovali maximálně zodpovědně. (11.01.2018)

Čekal jsem víc potom, co Kučera s Hanzlíkem tvrdily před zahájením projekce, že ten Filipův starej pražáckej odér přejde na diváka jako kdyby 90. znovu bouchly dveřma. Samozřejmě, že první polovina i díky Jáchymovy jede, ale dál už je to jenom ČT záznamy koncertů a básníkovy fotky z dovolený. Hlavně, že následná diskuze byla výživná. A nejen kvůli tomu člověku, co se s Filipem potkal na jeho z posledních koncertů ve Zlíně. „Jen tam tak seděl a popíjel čaj, lidi k němu chodily a cloumaly mu s ramenem.“ (01.10.2015)

Subjektivně za čtyři, ale objektivně musím přiznat, že dokument pluje spíš ve vlnách přátelsko-pietního vzpomínání. Jenže jde o Filipa Topola, toho, který "prostě a jednoduše mlátil do toho klavíru, celej svůj život tomu přizpůsobil a nic jinýho ho vlastně nezajímalo", takže objektivní moc být nejde... (25.11.2017)

Konvenční a pietní dokument o nekonvenčním člověku. Bohužel projekt Václava Kučery připomíná spíše nějaký politicky korektní televizní vzpomínkový cyklus veřejnoprávní televize - všechny kontroverzní věci jsou zasunuty do pozadí, Filipův vztah k alkoholu shovívavě bagatelizován, dokonce ani sebedestruktivní pojetí rockové hudby v tomto konceptu není příliš akcentované, všimnout si ho lze pouze z několika ukázek archivních koncertních záznamů, a to ještě spíše dokáže jen poučený divák, krev z rukou tu moc nestříká...tvůrci tak nepochopitelně přešli nejcennější devizu Filipovy tvorby - totiž naprostou opravdovost a autenticitu rockové skupiny, která nedělala umělecké ani morální kompromisy a celá její tvorba byla absolutní, ,,na vážno"...umělecká tvorba, v níž chyběl prvek ,,hravosti" a která byla naprosto autentickou sebereflexí citlivého člověka s nejistotami, pochybnostmi a běsy uvnitř hlavy...existenciálně chápaná tvorba skutečně výjimečného umělce...hudba, která bolí... Suma sumárum - pro fanoušky Psích vojáků nádherná posmutnělá nostalgie, z archivních nahrávek koncertů dýchne TEN neopakovatelný pocit, výjimečná hudba ve výjimečném čase dějinných přelomů, frenetického konce 80. a začátku 90. let...hudba se vznáší, hudba létá...stále funguje, neztratila nic...plus je dobré konečně vidět, kdo byla ona legendární Dívka odjezdu... Filip Topol byl jen jeden, jsem neskonale šťasten, že jsem mohl být při tom... (05.11.2015)