Mami!

Dolanova odpověď na otázku, zda osobní přístup a mateřská láska může změnit nebezpečného, mladého recidivistu ve spořádaného člověka, nebo zda je lepší poslat podobnou osobu raději rovnou do ústavu. Je zajímavé, jak si po prvních třiceti vulgárních minutách můžete vytvořit averzi k hlavním hrdinům, a přesto jim později začnete rozumět a v některých momentech i fandit. Je sympatické, že Dolan i poměrem stran videa (1 : 1) odráží omezenost Stevova světa a jeho neschopnost vybočit ze zaběhnutých kolejí. Jenže nic to nemění na tom, že by si podle mě Mommy zasloužila prostříhat. Když některé segmenty (změna poměru stran) vidíte poprvé, jsou působivé, nicméně když se opakují častěji, jejich kouzlo vyprší. (10.07.2014)

Je trochu paradoxní, že vzývaný kanadský auteur dosáhl nejlepších výsledků, když se vzdal nejradikálnějších uměleckých rysů své tvorby. Mami! se od abstraktního mnohoznačného artu odvrací. Jde v podstatě o útvar velmi podobný tradičnímu rodinnému nebo sociálnímu dramatu. Z Dolanova křečovitého velikášství se ve filmu nachází jen stopové prvky. Nedostatkům své předchozí tvorby, tedy hlavně mladické nezaoblenosti stylu, se Dolan uspokojivě vyhnul.Tohle už není queer estét s kamerou, ale uvědomělý tvůrce, co ví, kdy ve scénáři škrtat. (31.10.2014)

Mno byl jsem na to zvědavej, ale moc mi to nesedlo. Originální? No možná originální formou provedení, ale obsahem už nikoliv. Pro mě dost klišoidní. Synek je až moc velkej čuráček a jeho máma to střídavě zvládá až nezvládá někdy až z nepřirozenou grácií. Jako neříkám, že pár scének mě vulgaritou a jistou ujetostí nezabavilo, ale jako celek mě to nic nedalo a ta zbytečně přehnaná délka tomu taky zrovna nepřidala.40% (26.06.2015)

(2x) Nonkonformnost, s jakou ve svém posledním celovečerním filmu Xavier Dolan zaútočil na jedno z nejcitlivějších témat lidského života, je troufalým, ale jistě ne samoúčelným mementem s hmatatelným psychologickým přesahem. Odvaha, trpělivost, zoufalý pokus nahradit chybějící mezičlánek standardního rodinného trojúhelníku se v Dolanově pojetí mění v nebezpečnou hru s lidskou nevyzpytatelností, vnitřní neukázněností i nezvladatelnou hyperaktivitou, která se ve vypjatých okamžicích stává hrůznou apokalypsou pro všechny zúčastněné. Ovšem způsob, jakým Dolan dociluje závěrečného strnutí divákova duševního rozpoložení, není čistě narativní, ale stejně jako v předchozích režisérových filmech zde největšího úspěchu dosahují výtvarně i hudebně uchvatitelná intermezza (skromná pocta neslavnějším songům devadesátých let v podání předních pěveckých ikon se rozhodně neodehrává na základě ledabylého výběru, ale má předem určené místo i smysl) a především volba netradičního obrazového formátu, zdůrazňující citovou proluku hlavních hrdinů. Nevyčerpatelná inspirace lidskou fyziognomií je v jistém slova smyslu také jedinou možností, jak lze alespoň v minimálním časovém limitu nahlédnout do duše jednajících postav. Anne Dorval, koncertující v roli ustarané a životem smýkané matky, která se dle slov druhých nikdy nenaučila mluvit slušně, Suzanne Clément, lyrická hrdinka, která zásadním způsobem naruší již tak dramatický život ústřední dvojice, i sedmnáctiletý Antoine-Olivier Pilon coby titulní hrdina, agresivní a samorostlý příslušník současné teenagerovské generace, se náhle ocitají ve filmu pro tři herce a jejich komorní souhra se po několika málo minutách přetváří ve fascinující přehlídku drásavé lidské tragédie, v níž navzdory nepříznivým podmínkám stále přežívá šance na milimetrový střípek láskyplné sounáležitosti. Mami! je film o pocitech, o lidech a jejich marném zápase s osudem, ale také o tom, že mezi láskou a nenávistí je velice tenká propast, do které občas spadne každý. #Mezipatra 2014 (12.11.2014)

Nutno říct, že Mommy je mnohem vyspělejší než Dolanovy předchozí počiny. Konečně se koná méně intelektuálních dialogů a uměleckých záběrů a film je spíše psychologickou sondou do vztahu matky a problematického syna. Do poslední půl hodiny jsem nebyla tolik přesvědčená, ale deprimující (a taky dokonale frustrující!) závěr mě smetl. Kromě toho musím vyzdvihnout hudbu, která zajímavě dokreslovala atmosféru. Přestože chvílemi je film klasicky dolanovsky zdlouhavý, byly tu hodně silné momenty. Wonderwall, karaoke, celá poslední půl hodina. Hlavnímu hereckému triu nemám co vytknout. (30.05.2015)