Charlieho země

Jeden z mých horkých favoritů festivalu doprovázelo horko v sále, do chvíle než jsem usednul do sedačky. Holandský režisér si vybral poutavé téma, bohužel však styl vyprávění příběhu mě příliš nevyhovoval. Na můj vkus se často opakují jednotlivé záběry po sobě a tím se ztrácí jedinečnost okamžiku. Prostříhat film na 70 minut vidím jako rozumný tah na bránu, jak zaujmout širší publikum. (11.07.2014)

Dost drsný zrcadlo postavení Aboriginců v současné australské společnosti. Sice film vytvořil celou řadu otázek a na žádné nepřinesl odpovědi, ale za to ukazuje světu skutečnost, kterou si nikdo z Australanů nedovede, byť jen, připustit. Přiznám se, že jsem po skončení filmu googlil a zjišťoval, jestli to v Austrálii opravdu je tak špatné, jak tento film prezentuje. A možná, že je to tam ještě horší. Nicméně nám, nezaujatým, je vše naprosto jasné, ale vysvětlete to těm všem, kteří v dnešní Austrálii žijí. Snad jen nezbývá nic jiného, než doufat, že Australská vláda najde cestu právě k Aborigincům a pokusí se je zachránit od takové situace, ve které v dnešní době žijí. Těžko se k tomuto filmu hledají jiná slova... (15.06.2015)

Škoda, že je to tak strašně jednostranné, prvoplánové, povrchní a patetické. Takhle to totiž vůbec není konzistentní a ten film svým přístupem vůbec nezachází do hloubky, jen plave na povrchu a zjednodušeně každou scénou neustále řve do světa "chudáčci ubozí Aboridžinci a fuj fuj odporní běloši". Přitom to není tak černobílé, ten problém je mnohem složitější, ale Heera jako by to ani nenapadlo. Většinu filmu je to navíc i přehnaně ublíženecké a fascinovalo mě, že i z negativ Aboridžinců (nemakají a ani se nesnaží si práci sehnat) se to vehementně snažilo udělat klad, abychom s nimi museli soucítit úplně ve všem, i když ani oni nejsou dokonalí a jejich problémy by se (dle nastínění situace ve filmu) vyřešily jen tím, kdyby z Austrálie vypadli všichni nepůvodní obyvatelé... Ale musím uznat, že je to dobře natočené, záběry přírody jsou pro mě taky dost velký klad, to téma samo o sobě taky má něco do sebe a zpracování života Aboridžinců v moderním světě mě zaujme vždycky, ať už vypadá jakkoli (rozhodně je pravda, že Austrálie na své původní obyvatele z vysoka kašle a taky mi to dost vadí, ale nelíbí se mi, jak je ten problém zpracovaný tady a takové Kde sní zelení mravenci od Herzoga mi přišlo mnohem komplexnější a víc vypovídající, stejně tak i Poslední vlna) a hodně mé dojmy zachránil skvělý závěr, ve kterém se konečně Charlie dokopal k tomu, k čemu měl už dřív, místo toho věčného fňukání a nadávání. Takže nakonec ty tři dám. Btw hodně dobrý komentář má JASON_X. 3* (18.04.2022)

Příběh svérázného Aborigince Charlieho následuje nejen kroky této vtipné postavičky v určité fázi jeho života, ale je zároveň hlubokou sondou do problémů soužití komunity Aboriginců a současných Australanů. Jak už to tak mezi naprosto rozlišnými povahami národů bývá, dochází zde k mnohým nepochopením a neschopnosti respektu k odlišnostem druhých, ty jsou však naštěstí - tak nějak po australsku - řešeny v klidné podobě pouze na individuální bázi. Rolf de Heer se snaží přimět diváky k pochopení obou pohledů situace a ač je pro Evropany mnohem jednodušší přijmout pohled "přistěhovaných" Australanů, jež musí zdánlivě nepracujícím Aborigincům poskytovat sociální dávky, domy a oni přesto chtějí těchto věcí víc a víc, věty jako Charlieho "Máš práci, dům...a co mám já? V mojí zemi..?", berou slova... Sympaticky zpracovaná otázka určitě stojí za zhlédnutí i zamyšlení, uvítala bych ale o dost kratší stopáž a snad i trochu více děje... (05.07.2014)

Sentimentální patetický kýč, nabušený šablonovitými polopatismy a polopatickými šablonami. Na hony vzdálený existenciálně hlubokým a magicky realistickým Deseti kánoím z r.2006. Charlieho repliky se často snaží být moudré nebo humorné, ale daří se jim to tak nějak napůl. Nikdo příčetný snad o historické nespravedlnosti na původních obyvatelích Austrálie (ale třeba i Ameriky) nepochybuje, ale argumenty typu "ukradli jste nám naši zemi i naši kulturu" mi přijdou poněkud vyčpělé, zvlášť když se navíc dotyční dotčení často s oblibou intoxikují chlastem a drogami koupenými za sociální dávky. Proč tedy pro svou kulturu a svoje lidi něco nedělají, když mají fůru volného času? Co třeba aspoň učit jejich děti ústní tradici, tančit tradiční tance a zpívat tradiční písně? Největší plusy filmu jsou exteriéry z buše a obrazy ze života i mentality vykořeněných aboridžinců z venkovských komunitních rezervací, žijících na pomezí dvou úplně odlišných světů, tradičního a moderního, z nichž ani v jednom z nich "už" nebo "ještě" neumějí žít. (27.01.2021)