Thor: Ragnarok

Jsem jednoduchý, protože mi ke spokojenosti stačí, že to je barevné, hýbe se to a dobře to zní. THOR: RAGNAROK je konečně podvratná marvelovka, protože vedle toho osvědčeného (brakování omsdesátek co do hrdě pokleslé estetiky od kostýmů přes dekorace až k synťákovému soundtracku, vertikální protínání vyprávění odskoky k jiným marvelovkám, hra s mýtem hrdiny atd.) velmi důsledně staví na retardaci vyprávění. Vše vážné je zneváženo, na místo rozvíjení dění se věci oddalují, odskakuje se k jiným. Navíc, páč Taika Waititi, je to sympaticky žánrově eklektické (od fantasy k postapo arénovkám a zase zpět) a funkční co do utváření nepravděpodobných parťáctví mezi postavami. Plus bonus v podobě multikulty vyznění v tom, že domov je tam, kde jsou lidi, a tak i ten imigrantskej song spolu s podtitulem v názvu nabude nového významu. Palečky nahoru. (27.10.2017)

Kašlat na rozdírání duše, kašlat na temnotu. Let's enjoy the ride. Po famózních druhých Strážcích přilétá v kosmické lodi z odpadků novozélandský šprýmař Taika Waititi, aby divadelní prkennost a mytologickou sošnost Thora přetavil ve značně lidský portrét namakaného narcise, který má daddy issues a je chorobně závislý na své falické chloubě, obřím kladivu. Marvel si tenhle vážně nevážný styl osahal ve třetím Iron Manovi a díky Strážcům už ví, že lidi chtějí útěk, retro a nesmyslné mimozemské světy obývané výstředními hromadami hornin a dalšími roztodivnými homunkuly. Třetí Thor tak připomíná euforickou osmibitovou arkádu, která sice používá k pohybu jen osy X a Y, ale i na nich si užijete dost frků, špílců a akčních eskapád. Není to bez chyb, Hemsworth se občas tak snaží, až se pitvoří, syndrom co minutu vtip přeje i hlušším místům. Navíc Thor nemá zdaleka tak elegantní zápletku, kde se tradiční světoničitelský motiv přetavuje v dojemnou výpověď o rodinných vztazích jako druzí Guardians. Mondénní štětka Hela je docela zábavná, ale všechno kolem ní je spíš zoufale generické, takže nahromaděná erupce energie v závěru nakonec zase směřuje k okoukaným klišátkům. Taika je naštěstí skoro vždycky doprovodí nějakým plnotučným ironickým podražením nohou, které vrátí do vesmíru rovnováhu. Chtěli jste prázdnou, namachrovanou, přitom sebevědomě kousavou podívanou? Tak tady máte tuplovanou porci. (27.10.2017)

"Proč pomáháš mému bratrovi utéct s tím zeleným hňupem?" Má orientace v severské mytologii je takřka nulová a mé zaujetí pro marvelovské omalovánky mizivé, takže mě hláskující Zlatovláska bez kladívka, nejsilnější Avenger a nejopilejší Valkýra dost překvapili tím, jak mě pobavili. Proletěl jsem se s nimi Ďáblovou řití, navštívil jsem s Thorem holiče, půl hodiny jsem padal s Lokim a navíc jsem zjistil, kolik má Hulk doktorátů. Kolik? Neřeknu, zasmějte se tomu sami … tedy pokud máte smysl humor. Pokud však berete Avengery vážně a očekáváte jejich přílet, aby nás zachránili před Putinem, tak se asi moc bavit nebudete. (04.09.2018)

Zahraniční recenze mluvily převážně pravdu. Završení severské trilogie s Thorem je rozhodně nejlepším snímkem této série. Na druhou stranu bych však netvrdil, že se jedná o nejzábavnější počin, který Marvel vyprodukoval. Humor je totiž rozumně vyvážen příběhovou linkou, která disponuje mnoha zajímavými a překvapujícími aspekty (obavy o čistou a „bezmyšlenkovitou“ zábavu tak můžete hodit za hlavu). Trailer opět obsahoval mnoho zavádějících informací a náznaků (ať už v časové posloupnosti nebo ději), což na mě dokáže zapůsobit. Myslíte si, že se všechno bude ubírat jistým směrem, ale ono je to vlastně úplně jinak. . Co se týče pojetí, Taika nelhal. Celkově jsou osmdesátky z filmu cítit na hony daleko. Nejvíce se však projevují na planetě Sakaar, kde se podstatná část filmu odehrává. Ať už jde o hudbu, nebo o jedinečný vizuál. Na diváky prostě „návrat ke starým časům“ stále funguje. . Samotný příběh vybočuje z řady svým pojetím času. Ve finále tak dostáváme dvě linky, které se ve stejném čase odehrávají na opačných koncích vesmíru (Sakaar a Asgard). Tento postup pak vcelku účinně kombinuje odlehčenost s dramatem. . Nové postavy filmu prospěly. Hela (Cate Blanchett) jako první ženská záporná postava měla styl a její moc byla adekvátní činům. Nedostala sice tolik prostoru, kolik by se očekávalo, ale když už byla na plátně, stálo to za to. . Dále bych rád zmínil Korga a Skurge. Jedná se totiž o dvě nejmilejší překvapení, které film nabídl. Korga ztvárnil sám režisér Taika Waititi a nutno říci, že se mu to náramně povedlo. Z postav, které fungují na podobném principu (trochu jednodušeji smýšlející vesmírná existence) je zkrátka tím nejlepším, co jsme v poslední době dostali. Na druhou stranu tu máme Skurge. Na něm jde nejvíce vidět právě konflikt mezi touhou po životě a slávě. Řekněme, že v tomto příměru se jedná o jednu z „nejlidštějších“ osob. . Povedený je nicméně i Grandmaster. Největší zásluhu na tom má Jeff Goldblum, který si svou roli vyloženě užívá. Vychvalovaná Valkyrie sice špatná není, ale čekal jsem od ní trochu něco jiného, takže mě nijak neuchvátila. . Jedním z menších zklamání filmu jsou pak digitální efekty. Změna zásadní lokace totiž není úplně doladěná, Hulk místy vypadá lehce nerealisticky a občas se vyskytne dílčí chybička (například Thorův první přílet na Asgard). Nicméně jde pořád o vysoce nadstandardní počin. . Celkově jsem tak mile spokojen. Dostal jsem dvě skvělá camea, výborné rozvinutí vztahu Thora s Lokim, duševní vývoj Hulka / Bruce Bannera, nečekaná úmrtí několika důležitých postav (mějte strach) i komplexní zakončení třetí marvelovské trilogie. Nějaké nedostatky se na filmu našly, ale kromě občasné grafiky, o které jsem už mluvil šlo ve své podstatě jen o klasické nedomyšlené formulace – časový posun mezi Sakaarem a Asgardem (rozuměj chyby ve filmu). . (Druhá projekce přiklepla filmu pátou hvězdu. Je tam sice jedna trošku slabší pasáž, ale na druhou stranu bylo pěkně ukázáno, že nikdo není nesmrtelný, či nedotknutelný.) (25.10.2017)

O nositeli ceny Zlaté maliny za nejhorší filmový počin roku 2017 je definitivně rozhodnuto a Thor: Ragnarok patrně zaboduje hned ve všech soutěžních kategoriích. Tato slabomyslná adaptace severského mýtu o konci světa vyústila v očekávaný Ragnarok. Scénáristé motají páté přes deváté a působí dojmem školáka vařícího z vody. Publikum se musí připravit na zkomolená jména (Hel, nikoliv Hela), zásadní neznalost příbuzenských vztahů (Hel není sestrou Thora a stejně tak nemá za otce Odina, jelikož jde o dceru Lokiho), ale i na neomluvitelné překroucení samotné příběhové osy. Přestože zde zaznívají slova o nevyhnutelnosti Ragnaroku, tvůrci vůbec netuší, o čem vlastně mluví, a že tato nevyhnutelnost mimo jiné obnáší smrt Heimdalla, Lokiho a samozřejmě i Thora. Do nebe volající hloupost týkající se obohacení severského panteonu o postavu Hulka už raději ani nekomentuji a přičítám ji zjevnému absintovému opojení scénáristů. Schopnější režisér by takto slibný námět přetavil v temnou fantasy s prvky hororu a pomyslným vrcholem v podobě strhující epické bitvy bohů s obry a Wagnerovou Jízdou valkýr coby hudebním doprovodem. Taka Waititi se však o vybudování ponuré atmosféry ani nepokusí, jelikož od úvodních minut ubíjí diváky "troškovským" humorem, který absolutně nekoresponduje s vážností dané látky. Mytologickou vyprázdněnost snímku lze názorně dokumentovat i na multikulturním Asgardu, do kterého černý strážce brány Heimdall vpustil černou valkýru. Odpad! (25.10.2017)