Příchozí

„A-HOJ. JÁ JSEM LUJ–ZA! JÁ JSEM LUJ-ZA! TVÁ-ŘIM SE SI-CE ZPRU-ZE-NĚ, ALE TO JEN PRO-TO, ŽE MĚ SVĚ-DÍ KUN-DA! SVĚ-DÍ KUN-DA!“ /// „Notypyčo, Cthulhu1, ta kráva mele jako Tynkiwinki, kvůli kterému jsme nedávno ty hloupé parazity málem vyhladili. Prý inteligentní život! Úplně mě svrbí chapadlo na anihilátoru. Poprcej s ní to sklo radši ty, mně by jeblo v hlavonoze. Ale cákej ty kola v američtině, víš, že se dle direktivy vrchní chobotnice se s fuj fuj zlým východním blokem zásadně nebavíme a oblažujeme jen ty tolik kůl, světospásné a úpa nejchytřejší pojídače horkých psů!“ /// „A-HOJ LUJ-ZO, já jsem Kruhrozpitýnahoře a tohle je můj věrný ufonský druh Kruhrozpitýdole, přicházíme z druhého patra, v páře a v míru. Přišli jsme tě naučit chobotničtinu, aby sis hned pamatovala, jak nedostaneš za šest měsíců krámy!“ „Jupí, to jsem ráda, že si hned rozumíme, klucí, máte príma cákancové písmo, ještěže jsem tak brilantní odbornice na menstruační skvrny! Kruhrozpitýnahoře, Kruhrozpitýnahoře … Jo! Je to jasný! Ty se jmenuješ Modrej. A ta megasépie vedle je Zelenej. Nice to shit you! Upsss, sorry, špatně jsem to kolo vpravo rozpila … Ale zpruzeně se budu tvářit až do konce filmu, neva, že ne? Zrovna jsem si totiž díky té vaší hatmatilce vzpomněla, že za tak půl roku chytím od nějakého blábolivého teoretického fyzika herpes a jsem teď dost na rozpacích, jestli mám s tím nekňubou vůbec píchat …“ /// Vole, Cthulhu2, to je ale piča! No nic, tohle je marný, vypaříme se zpět na Aldebaran a zkusíme to znova za 3000 let s Homo Chipsetens … /// A máme to tady zase! Intelstelár ryloudyt. Totální tepelná hysterie, překokotné hvězdičkování a přemoudřelé pokyvování hlavami nad Tolleho sektářskou příručkou brakové astrofilozofie, jež je stejně obskurní jako logicky a fyzikálně nedotažená, ale má jakože úpa krutohustopřísnou a naprdelpozasující pointu, kvůli které všichni ti melancholičtí gejové, citliví domácí astrofyzikové s vystudovanými dvouletými metalurgickými obory, pouťoví filosofové a dojaté (slovní základ dojit) hospodyňky ani nepostřehli, jak ukrutně pičoidní cesta k ní vede a jak solidní má základy, uplácané z hoven a vakua. Ale u včel svědí prostředky a navíc to spatlal současný nejslavnější uspávač hadů, takže jasně predestinovaná pětka, ať nejsem v blahoslaveném stádu za kokota. Ale abych Penisovi zas až tolik nekřivdil, než dojde k tomu slavnému zvratku, který vše pohřbí pod nánosem plytkých brakových teorií a semidebilní melancholie, je to vizuálně naprosto podmanivé, poměrně zajímavé a jeden je i docela zvědav, co se z toho vysvrbí. Docela škoda, že jen obyčejný pásový opar. P.S.: Tak snad ještě vzkaz pro velkého mentora, brilantního kvantového mechanika, výjimečného filosofa a vynikajícího chobotničtináře Zadka99. Věděl jsi, že čeština má i výraz pro to, když se hloupý, ale náležitě sebestředný pomocný učitel velkohubě tahá za šulínka před svými osmáky? Říká se tomu onanie. (16.01.2017)

,,KDYBYS VIDĚL CELÝ SVŮJ ŽIVOT OD ZAČÁTKU DO KONCE, ZMĚNIL BYS HO?“… /// Tak už se nám i Villeneuve setkal s „třetím druhem“. Ty vole, čekal jsem víc! Filmařina parádní, příběh dělá všechno proto, aby byl úžasnej, ale na mě je tam zbytečně moc melodramatu. Navíc nedokáže chytnout za srdíčko jako Kontakt, ani strhnout jako Interstellar. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Povídku "Story of Your Life", kterou v roce 1998 napsal Ted Chiang, neznám. 2.) Až přijdou, chcu bejt připravenej! 3.) Thx za titule „kemofox, Norus88 a Dever“. /// PŘÍBĚH ***** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (07.02.2017)

Rozhodně dobře natočené sci-fi, konečně zase jedno, které nepotřebuje nesmyslně hýřit efekty, které jde rychle k věci a přitom se mu daří stále být tajemné a napínavé. Úvodní minuty, seznamování s hlavními postavami a první zkoumání lodi mi dokonce připomněly Blízká setkání třetího druhu, což mi udělalo velkou radost stejně jako použití Dvořákovy hudby. Jenže co to bylo nakonec platné, když tomu všemu dal na frak příběh, který mě ve finále rozčaroval stejně jako naposledy Nolanův Interstellar. Nechci nic prozrazovat, ale především ty dva časové paradoxy s knihou a telefonem na mě byly moc. Příchozí připravily o většinu kouzla, které do té doby měli. Škoda. (14.12.2016)

Kdybych dokázal přemýšlet jako heptapodi (a pokud události nejsou předem dané), přečetl bych si Chiangovu povídku až po zhlédnutí filmu. S její znalostí totiž film nedokáže překvapit tím, k čemu od začátku směřuje a nač k vlastní škodě tolik spoléhá. ___ Zatímco Chiang jde rovnou k věci, Villeneuve věnuje z pochopitelných důvodů mnohem více prostoru expozici. Prvnímu setkání proto předchází až komicky dlouhý „build-up“, během něhož hrdinové letí helikoptérou do Montany, oblékají se do ochranných kombinéz, jedou k obřímu vesmírnému objektu, vylézají na zvedací plošinu, vezou se na zvedací plošině (protože bychom byli ochuzeni o jednu dramatickou jízdu, kdyby plošina stála rovnou pod otvorem), kráčejí do útrob lodi. Jedinou funkcí tohoto procedurálního porna je připravit nás na zásadní a epické odhalení, které se ovšem nekoná, protože se nakonec dozvíme akorát to, jak mimozemšťané vypadají. Jednotlivé kroky vedoucí ke komunikačnímu aktu už později nehrají významnější roli. Podobným nenaplněným příslibem jako popsaná scéna pro mne byl celý film. ___ Dlouhý a pomalý úvod není uspokojivý ani v představení protagonistky, jejíž jednání po zbytek filmu by zřejmě měla vysvětlit skutečnost, že žije osaměle a chudý osobní život si kompenzuje prací (jako jediná přichází do školy i tehdy, když zbytek světa prožívá mimozemskou návštěvu). Podobně účelově a neorganicky působí mnohé návodné dialogy, flashbacky s dítětem nebo scéna, ve které Louise překládá v čínštině vedený rozhovor, abychom věděli, že hovoří také mandarínsky. Chladně inženýrský přístup k postavám, které zůstávají až do konce filmu podobnými záhadami jako mimozemské logogramy, by tolik nevadil, kdyby nebyl v rozporu s melodramatickou rovinou vyprávění, která stojí právě na vztazích a motivacích hrdinů a která se v závěru stává dominantní (za docela zásadní považuji nahrazení nehody, které by možná šlo zabránit, nevyléčitelnou nemocí, kterou lze v souladu s melodramatickými konvencemi jedině akceptovat jako nevyhnutelnost). ___ V povídce je po částech rozkrývaná teorie průběžně aplikována na univerzálně srozumitelný příběh, jehož hlavním smyslem je učinit srozumitelným to, jak heptapodi myslí. Cílem tedy není dojmout čtenáře, nýbrž mu pomoct pochopit, jak „to“ celé funguje. Příchozí se naopak snaží nabídnout spíše emocionální než intelektuální satisfakci, ale moc se jim to nedaří. Pořád jde o zručně natočené sci-fi o důležitosti (ne)porozumění, byť svými vysvětlujícími dialogy, ukrutně vážným tónem a chladným vizuálním stylem až příliš připomínající Interstellar, ale na rozdíl od povídky mne neohromilo. Mimo jiné i vinou toho, jak urputně se o ohromení diváka snaží. Apendix: Jestli je filmem předložené řešení, jak znovu sjednotit rozdělený svět, jediným možným, jsme dost v háji. 70% Zajímavé komentáře: Baxt, Triple H, Tatizz (19.11.2016)

Jak by to asi vypadalo, kdyby Terrence Malick natočil remake Kontaktu? Možná jako Příchozí, kdo ví... Denis Villeneuve tak nějak odhodil svůj dosavadní tvůrčí styl a jakýmsi back side stepem se dostal k přemýšlivé filosofické sci-fi, v níž rezonuje současný status qou světa, světa plného iracionálního strachu, obav z čehokoliv nového, cizího, neznámého, světa na hraně civilizačního zlomu...jako by se zhmotňovala znovu éra kubánské krize (či třeba doby před první světovou válkou) a svět zase jako Kubrickovský Dr. Divnoláska sedí obkročmo na atomové bombě, přeneseně na sudu s prachem...stačí jen zbloudilá jiskra... Villeneuve je geniální filmař, jako v Zmizení buduje svůj film spíše než na vizuálním na intuitivním, bravurně zvládá vizuál a emoce přesouvá do práce s ruchy a ambientní hudbou (oboje strhující). Stejně jako v Požárech do středu svého světa staví silnou ženu (což dělá i Robert Zemeckis ve výše zmíněném Kontaktu), která prožila/je cosi silně tragického, co ji poznamená na celý život. Tvůrci staví do centra pozornosti lingvistiku, jazyk jako největší hodnotu, POZOR SPOILERY jako dar. Naučit se cizí jazyk znamená naučit se jinak, nově chápat, vnímat, přemýšlet. Navíc, když by vás někdo byl schopen naučit používat jazyk bez arbitrárnosti znaků. Používat slova výhradně za existence příčinných vztahů mezi jazykovým znakem a označovaným jevem...taková slova mimochodem zná i současná čeština, nazývají se onomatopoeia, čili citoslovce (haf není jen náhodné slovo, je to převedení zvuku do řeči). K tomu tvůrci přidávají teorie moderní kvantové fyziky, že Vesmír nemá pouze tři, popřípadě čtyři rozměry, ale mnohem více, přičemž čas je jedním z rozměrů a subjekt je schopen ho vnímat v celistvosti, ne pouze lineárně, jak je vlastní člověku, odráží kvantovou fyziku a její vliv na popkulturu. Naprosto skvělé bylo, jak podvědomí hlavní hrdinky pomalu a nejistě naznačovalo to celistvé vnímání času...tu podobu modelíny a mimozemšťana, tu dětskou kresbu její dcery a skutečného kanárka, který signalizuje, jestli je ovzduší dýchatelné...ty záblesky paměti, prostřihy do minulého, co ovšem je ve skutečnosti teprve budoucí. A tíha oběti, kterou musela hrdinka coby budoucnost své dcery znající matka, podstoupit...ona melodramatická linka mne hodně bavila (a to žánr melodramatu obecně v oblibě nemám). Celým příběhem rezonuje reflexe střetu dvou nestejně vyvinutých civilizací, při kterém hrozí, že vyspělejší civilizace potlačí (a možná i zdecimuje) tu druhou, jak se to stalo v dějinách lidstva už tolikrát (Angličané Maory i Aborigince, evropská kultura indiány atd.). Kudy tedy vede cesta ke hvězdám? Spojit lidstvo, překročit propasti, které nás rozdělují, udělat další evoluční krok - na Kardašovově škále postoupit k Civilizaci typu I - totiž k tzv. planetární civilizaci. Denis Villeneuve letí ve ,,Star Treku"...snad do něj jednou nastoupí všichni...každopádně jeho připravovaný Blade Runner bude zcela jistě velká filmová událost! (24.11.2016)