Aguirre, hněv Boží

Gonzalo Pizarro (bratr dobyvatele říše Inků) skutečně podnikl výpravu k Eldoradu a skutečně v nouzi vyslal po řece menší průzkumný sbor, po jehož nenávratu se se zbytkem vrátil zpět. A skutečně v onom sboru (který ovšem dosáhl Atlantiku) byl i dominikánský misionář Gaspar de Carvajal, jehož cenné zápisky se zachovaly. To se ale stalo už r. 1541 (Carvajal ovšem zemřel až 1584). Na tento úvod Herzog narouboval jinou výpravu k Eldoradu, která proběhla o dvě desetiletí později (1560/61, což film výslovně respektuje) a jíž se skutečně účastnili Aguirre i s dcerou, Ursúa a Guzmán. Tato výprava měla sice zcela jiné pozadí, početní velikost, průběh i konec než ta filmová, nicméně velitelsko-služební vztahy jmenovaných i způsob, jakým se s nimi filmový Aguirre vypořádá, v zásadě odpovídají historickým faktům, samozřejmě opět se značnou mírou licence. Na dějinných událostech je nejzajímavější to, že co do Aguirrovy povahy, pověsti a činů si Herzog moc nevymýšlí. Údajně jeden z nejukrutnějších coquistadorů (a to už je co říct) byl už svými současníky považován za šílence. Po ovládnutí výpravy písemně vypověděl svrchovanost španělského krále a prohlásil se vládcem svobodného státu Peru. Označoval se za Hněv Boží a Knížete svobody. V konfrontaci s historickými fakty, s nimiž Herzog pracuje, se ukazují některé zajímavé textuality, jež vytváří. Je to např. silné pojetí Aguirrova vztahu k dceři a jejího osudu - ve skutečnosti ji otec sám "z lásky" zabil tváří v tvář vlastní záhubě, když mocí španělského královského vojska dospělo celé dobrodružství ke své katastrofě. Symbolicky vyznívá krátký (a jediný) Aguirrův rozhovor s Pizarrem v úvodu filmu, v němž vůdce výpravy proti Aguirrovu názoru vyjadřuje přesvědčení, že se lze dostat dál, a že odtud už to bude snazší, což Aguirre zdánlivě ironicky zopakuje. Vezměme zde vyjádřené postoje jako vyjádření následujících historických fakt: Záhy po své neúspěšné výpravě k El Doradu se Pizarro (jako dosavadní guvernér) vzbouřil proti nově příchozímu španělskému místokráli, jenž měl za úkol prosadit zákonnost, nicméně během svého dočasného vítězství Pizarro odmítl návrh svého hlavního stoupence, aby "sesadil" španělského krále a sám se prohlásil vládcem suverénního Peru. Naproti tomu Aguirre tehdy bojoval na straně legitimního místokrále, avšak při výpravě o dvacet let později je to právě on, kdo provede toto zpupné překročení nepřekročitelné meze. Coby filmová postava si Pizarro počíná zcela jako korektní pověřenec králův, kdežto Aguirre se profiluje jako ztělesněná hybris. A právě hybris je prvořadým tématem Herzogova filmu. Můžeme arci o něm uvažovat jako o politickém podobenství a sahat po takových postavách, jako je např. Hitler, mnohem příhodnější a plodnější je ale podle mne srovnání třeba s takovým Albrechtem z Valdštejna, jehož rysy jsou ostatně dobře aguirrovské (a u nějž nás nesmí zmást jeho zarputilá téměř celoživotní věrnost císaři) - je to až k šílenství neukojitelná sociopatická touha po prestiži a moci, při níž se slova jako kariérismus či arogance uboze krčí, neschopna postihnout kontinuální proces "vůle k moci" - překročení nepřekročitelných mezí je zde definičním prvkem a vzpoura proti králi či císaři (filmovým Aguirrem až přehnaně zdůrazňovaná) je jejich vrcholným vyjádřením, alespoň jím musí být v uvažování 16. a 17. století (což obzvláště vyzní, jde-li o habsburského Filipa II., resp. Ferdinanda II.). Pouze skrze tuto hybris musíme nahlížet na postupující šílenství Aguirrovo, které je jen jejím atributem, pokud ji bereme do důsledků. A to Herzog činí. Celý tento motivický komplex při tom opatřuje zajímavými zvláštnostmi, jako např. tím, že Aguirre po své vzpouře prohlašuje "císařem" nikoli sebe, ale pozoruhodně legalisticky Guzmána. Dalším tématem, které nám film vnucuje, je opět mez - hranice mezi řekou a okolní džunglí, svého druhu hranice mezi životem a smrtí, ale právě jen svého druhu: řeka zde není zónou bezpečí, ale vlastně je sama tou hranicí, dráhou na hranici všeobstupující záhuby, dráhou, která hrozí ústit v tuto nevyhnutelnost tím víc, čím dále postupuje - čím dále na cestě říší smrti, tím dále od bezpečného východiště, přičemž naděje na kýžený cíl - "El Dorado" - doažení nesmírného bohatství, moci, vítězství a slávy - je už na počátku mizivá a stále mizivější (že oním cílem je země, jejíž iluzornost je nám známa dokonce příslovečně, je pro toto téma nanejvýš vhodné). Ostatně cesta hybridníka se podobá právě takové dráze nekonečným územím záhuby. Že však toto pojetí rozmezí řeky a džungle je jen dílčí, ukazuje např. odchod doni Inez a obzvláště silně vylodění koně. Síla Herzogova filmu je mimo jiné v zobrazování scén, totiž v jeho působnosti na diváka, a tak i krátký pohled mužů na voru i diváka na koně stojícího v houští na okraji džungle rázem zpochybňuje jednoduchou definici džungle jako zóny smrti, je mnohem záhadnější - co to je vlastně za zónu, co znamená do ní vstoupit? Obrazovost filmu zprostředkovává i rozjímání nad světodějnými událostmi - celá vzpoura, plavba, Aguirrova zpupnost se zde jeví jako groteskní model reálných dobyvačných výprav a mocenských vztahů - ale když si uvědomíme např. to, že Francisco Pizarro dobyl, zničil a podmanil říši Inků s pouhou hrstkou mužů, po dlouhém strastiplném pochodu, jeví se předložený filmový obraz jako téměř realistický - a tím víc fascinuje. Přesto všechno mám i já pocit, že klíčovým prvkem k tak mocné působnosti Herzogova filmu je Klaus Kinski v titulní roli - o jeho osobnostních devizách pro takové role se netřeba šířit a jestliže do nynějška jsem považoval za cool mít tohoto herce v oblibě, nyní ho řadím rozhodně mezi kultovní představitele. Na závěr se nemohu nezmínit o o 37 let mladším Refnově filmu Valhalla Rising, podstatnou částí jehož děje je rovněž taková s dobyvačnou (pseudo)křesťanskou misií spojená cesta za mocí, slávou a bohatstvím, přičemž ačkoli se nejedná o bájné El Dorádo, ale skutečně existující a známou "Svatou zemi", nevyznívá cíl o nic méně iluzorně. Valhala Rising zde však nezmiňuji proto, že je tématicky podobná, ale proto, že při znalosti filmu Aguirre, hněv Boží, získává pro mne Refnův film zcela nový rozměr. Protože to, co zde traktuji jako velké téma filmu Herzogova (cesta hybris), je u Refna pouhou bází pro téma opozice vůči ní, ztělesněná záhadným Oneeye. Nejde ovšem o jednoduchou opozici ve smyslu prostého protestu či antagonismu, nýbrž o pozoruhodně hlubokou, komplikovanou a těžko zbadatelnou komplexnost takových základních skutečností, jako jsou vůle k moci či svatost. Ostatně hybris propadající vůdce výpravy ve Valhala Rising žádnou mocenskou vzpouru nekoná a hybris jako taková je zde vlastním prostředím konfliktu, nikoli jedna z jeho stran. Čímž si začínám protiřečit, což však neva. Každý, kdo se bude vážně zabývat otázkou, je-li Oneye hybridník či nikoli (na niž neznám odpověď), může očekávat velký užitek pro svůj duchovní rozvoj. Ostatně vrátím-li se k symbolice úvodního rozhovoru Aguierra s Pizarrem (ve světle symbolizovaných historických skutečností) a srovnání s vévodou Frýdlantským, uvědomím-li si dále že tendence k hybris je koneckonců tendence (byť si "chorobná") k nezávislosti (opět srov. Valdštejnův psychologický profil), musím se kacířsky ptát, není-li Aguirrova sebeproklamace jako "Knížete svobody" adekvátní a není-li třeba Herzogův film vnímat také jako podobenství cesty svobody. Konec konců, od nějaké fáze Aguirre svými řečmi i skutky připomíná starozákonní postavy a o čem jiném je Starý zákon než o cestě k svobodě, není-liž pravda. Ke Coppolově Apokalypse nic, ježto tu jsem ještě neviděl. Můj komentář je vhodno doplnit komentáři janissky, Mi Nü-chai a Karnifexe (všichni 5 hv.), které přes svou krátkost obsahují důrazy u mne potlačené nebo vůbec nepřítomné. Komentář hirnlego by si zasloužil nějakou novější autorčinu verzi a samozřejmě přidat hvězdičku. (p.s. 2021: Zdánlivý paradox: Džungle jako "zóna smrti", zatímco je to zóna přebujelosti života.) (01.05.2016) (méně) (více)