Ztratili jsme Stalina

Vynikající politická satira je humorná i mrazivá zároveň, francouzská produkce vyzvala britského režiséra k jejímu zfilmování, proto je také snímek v angličtině. Ale nic mu to neupírá na schopnosti zobrazit intriky soudruhů Berji a Chruščova. Škoda snad jen, že jsme se nedočkali pověstného mlácení botou druhého zmiňovaného. Že je Buscemi jako vždy skvělý, nemá snad smysl ani psát, ale jeho výkon si to prostě zaslouží. (31.12.2019)

V mnohom desivá a fascinujúca filmová komédia a dráma. Veľmi dobre roztriedené. Nemôžem to ale nazvať dramédia. Lebo to by skôr patrilo iným filmom. "The Death Of Stalin" má v sebe prvky komédie, no rozhodne to podľa mňa nie je film, na ktorom by sa človek neustále zabával, ako to bolo napríklad nedávno v prípade "Game Night". Komédia skôr plynie z dialógov a situácií, ktoré sú miestami absolútne absurdné, no súčasne človek nemá problém im uveriť, lebo to bol Sovietský Zväz v 50-tych rokoch. A sami vieme, čo sme tu mali my za situáciu v 50-tych rokoch. Postavy sú napísané veľmi dobre, dialógy sú silné, no súčasne človeka až mrazí, keď vidí aké praktiky v tej dobe fungovali a ako všetci bojovali jeden proti druhému iba preto, aby si upevnili svoju moc a mohli zasadnúť na stoličku, ktorá ostala po Stalinovi prázdna. V realite si myslím, že ide o dobré, silné a efektné dielo. Dokonca si myslím, že niektoré postavy sú zobrazené tak, aby sme dokázali viac preukázať svoje emócie voči nim, či už pozitívne alebo negatívne. A najviac tu podľa mňa naložia práve Nikitovi Chruščovovi. A dobre mu tak. Myslím si, že história nás o týchto osobnostiach učí veľmi málo. Aspoň minimálne z toho, čo si pamätám zo základnej a strednej školy. A občas treba vidieť aj ich iné stránky. Takže film úprimne oceňujem. Nemyslím si, že je určený pre všetkých, ale rozhodne stál za môj čas. Hodnotenie: B (27.02.2018)

Satira není jednoduchý žánr a na filmovém trhu je vysoce nedostatkovým zbožím. Při minimální konkurenci snese Iannucciho snímek nejen označení satira roku, ale s největší pravděpodobností by se umístil na medailovém místě i v soutěži o satiru desetiletí. Výtku na neaktuálnost až vyčpělost námětu neberu. Nenápadný půvab autoritářství slaví úspěch, kam se podíváš, kult osobnosti kvete nejen v Turecku, ale i v zemích, které jeho tradici dosud nepěstovaly. Neomalený boj o politický vliv vedený všemi prostředky je nadčasové téma a v Rusku byl Gruzínec Stalin v lidovém hlasování zvolen největším Rusem. Stačí sledovat libovolný z dílů ruského dokumentárního seriálu Zapomenutí vůdci a pochopíte, jak moc je stalinismus zadřený pod kůží ruské společnosti. Iannucci se satirou zabývá dlouhodobě a je v ní na domácí půdě. Musíte mu ovšem prominout, že jeho pojetí satiry nenosí sametové rukavičky, ale vyznačuje se cynismem, přízemností a vulgaritou. Problém může nastat i pokud si satiru spojujete s třeskutou komikou. Iannucci sice umí skvěle pracovat s jízlivým sarkasmem a sžíravou ironií, ale tak prohláškovaná, odlehčená a rozjuchaná jízda, jako byl svého času např. Život Briana, to ani zdaleka není. Film je místy až mrazivě krutý a jeho další kámen úrazu může představovat autenticita prostředí a postav. Nedá se říct, že by na ní Iannucci ztroskotal, zkrátka ho nezajímala a neřešil ji. Michael Palin by byl skvělým představitelem Neville Chamberlaina v hypotetické satiře o Mnichovské dohodě, Vjačeslava Molotova mu ale uvěříte stěží. Podobně, kdybych hledal herce pro obsazení maršála Žukova, Jason Isaacs by na mém seznamu určitě nefiguroval. Přesto právě obsazení u mě boduje natolik, že se přikláním k nejvyššímu hodnocení. Jeffrey Tambor je ve své miniatuře narcistního slabocha coby Malenkova jednoduše perfektní, ale film si ukradli pro sebe rtuťovitý Steve Buscemi v roli intrikánského, lstivého Chruščova a převážně divadelní, a tudíž relativně neznámý herec Simon Russel Beale je coby brutální a cynický Berija fascinující. Místy z něj jde opravdu strach a jste rádi, že sedíte v kinosále a nikoliv jemu tváří v tvář. Ztratili jsme Stalina je film, který řadě lidí nesedne, ale já ho slupnul Iannuccimu i s navijákem. Celkový dojem: 90 %. (14.07.2018)

"Chvála Svazu za takové množství oddaných manželek šukajících jak šicí stroje." Když mě chce někdo pobavit, tak mu prznění historie bez problémů odpouštím. Kdyby však Josif Vissarionovič Džugašvili nechával všechny kritiky, doktory a kamarády popravovat předvedeným filmovým tempem, tak by svět patrně přišel o několik miliard nevinných soudruhů. Ono je to asi nakonec jedno, takže intrikujme s Berijou, smějme se Chruščovovým vtipům s granátem, užívejme si návrat "zrádné" Molotovovy manželky, podezírejme všechny s "neomylným" synkem Vasilijem, skloňme svá malá přirození před alfa samcem maršálem Žukovem a truchleme se všemi ukrajinskými, moldavskými či estonskými medvíďaty. Vždyť už i soudruzi se usnesli, že zemřel vůdce, tak si to s nimi užijme. (09.02.2019)

„Měli bychom zavolat doktora. - Všichni doktoři jsou mrtví. Popravili jsme je.“ Hodně černá, ale neskutečně zábavná lekce dějepisu, narvaná fóry a hláškami, které razancí nemají daleko do atomovky, přitom mrazivě děsivá, když si člověk uvědomí, že takhle nějak podobně to nejspíš vypadalo. Stejně absurdní, stejně chaotické, jen mnohem víc krvavé a mnohem méně zábavné. Už dlouho neměla žádná komedie tak razantní nástup, tak absurdní momenty jako byla diskuze na bezvládným tělem, o tom zda zavolat doktora hned nebo počkat až bude výbor usnášení schopný a povolání lékaře odhlasuje. A to kadence fórů nepolevila až do závěrečných titulků, přestože se občas v závěrečné třetině trochu zadýchávala. Skvělý intrikán Steve Buscemi, výborný Michael Palin (Stalinovi by se to líbilo.) a překvapivě zábavný Jason Isaacs (“Porazil jsem Německo, jednoho pionýra snad zvládnu.“). Oni i všichni ostatní si své role evidentně užívali a bavili se tak dobře jako já. I když v mém případě to byl často smích, při kterém současně běhal mráz po zádech. (19.07.2019)