Nechte zpívat Mišíka

Překvapuje mě, že tady nikdo nezmiňuje nesympatického a arogantně působícího Adama Mišíka, jeho protivně přehrávaný smích během rozhovoru přes Skype s bratrem Vládi Mišíka, a jeho desetkrát "jako" v jednom z jeho vstupů. Zatímco dcera a prvorozený syn působí poměrně normálně a skromně, Adam se jeví jako totální pozér, a to ještě namachrovanej. Jinak dokument celkem příjemný, možná některé pasáže trošku zdlouhavé, ale připomenutí nemalého počtu písniček mě potěšilo (no ale ještě aby tam nebyly). Olin zamlada a archivní záznamy ze 60. a 70.let taky. Slepice mi nevadila. (16.10.2017)

Vladimír Mišík patří mezi nejvýznamnější postavy české rockové hudby, stál u zrodu kapel Blue Effect nebo ETC… a má na svědomí hity jako Stříhali dohola malého chlapečka nebo Variace na renesanční téma („Večernice“). Teď mu k sedmdesátým narozeninám nadělila režisérka Jitka Němcová celovečerní dokument. Nechte zpívat Mišíka nejde cestou klasického životopisného dokumentu. Spíš než jako encyklopedické heslo muzikanta se snaží Mišíka postihnout celkově jako osobnost, místy třeba i emotivně a poeticky na úkor objemu informací. Nechybí samozřejmě ty nejdůležitější události – začátky s Blue Effect, spolupráce s básníkem Josefem Kainarem nebo dvouletý zákaz činnosti a s ním spojený, mnohokrát přemalovávaný nápis „nechte zpívat Mišíka“, ze kterého si film bere název. Hodně prostoru je ale věnováno Mišíkově rodině a především pátrání po jeho otci, americkém vojákovi, jenž v roce 1945 pomáhal osvobozovat Československo. Mišík si téměř celý život myslel, že otec padl v Koreji (jak mu řekla maminka), až během natáčení se dozvěděl, že to bylo trochu jinak. A jsou z toho ty nejemotivnější scény filmu. Fanoušci z řad českých astronomů po Mišíkovi pojmenovali malé kosmické těleso, což Jitku Němcovou inspirovalo k zasazení některých scén na doslovnou Mišíkovu planetku postavenou v ateliéru. Ve výsledku se skutečně jedná o příjemné a zábavné oživení (snad jen ta slepice je už vyloženě bizarní). Dokument má široký záběr, střídají se scény s Mišíkovým vzpomínáním či historkami, promluvy jeho kolegů muzikantů (včetně nedávno zesnulého Radima Hladíka), hledání otce, archivní záběry i hrané scény. Film je díky tomu pestrý a nezačne tak nudit ani vlažnějšího fanouška, na druhou stranu je ale trochu roztěkaný. Snad jediným vyloženě slabým momentem je scéna, kde Mišík vypráví jak se „přenáší“ na svou planetku. Mělo to zřejmě dokreslovat poetiku filmu, působí to ale uměle a redukuje to reálnou osobnost spíš na herce hrajícího sebe sama a recitujícího věty ze scénáře. Naštěstí je to jen ojedinělý případ. Významnou roli pochopitelně hraje i hudba, ať už v podobě podkladu nebo úryvků z živých vystoupení či klipů. Zazní ty nejznámější hity, ale i skladby méně známé a neméně kvalitní a dokonce jedna zbrusu nová, s níž se podíváme do nahrávacího studia. Nechte zpívat Mišíka je dostatečně zajímavý a zábavný dokument a Vláďa Mišík je natolik charismatický vypravěč, aby film mohl bavit i diváky, kteří znají jen jeden dva jeho hity. A i když se skalní fanoušci o jeho hudební kariéře nedozví mnoho nového (tam bych doporučoval spíš vybrané díly dokumentárního seriálu Bigbít), pořád je to pro ně prakticky povinnost. (29.03.2020)

Jsem celoživotní Vladimírův fanda, vždy když je ohlášeno jeho nové album, je to pro mě zásadní událostí roku, které nikdy nezklame. Co se týče dokumentu, nesmírně vkusně a řemeslně natočeno. Všechny milníky Vladimírova života jsou zde zaznamenány velice decentně, jasně, emočně a věcně. Moc pěkný počin. Nezbývá, než umělci popřát ještě mnoho sil a zdraví ať slouží a ještě prosím o nějakou novou muzičku. (12.03.2017)

Dokument o Mišíkovi, v hlavní roli... slepice! Vladimír Mišík je jistě statečný a v mnoha ohledech obdivuhodný člověk, který se podílel na nejzajímavějších deskách, co u nás za socíku vznikly. Přesto bych ale zvážil, jestli je to ta správná persona, o které točit celovečerní dokument. Vždyť co jsme se krom pár zábavných historek (jak se Vladimír opil a usnul ve křoví nebo jak si před koncertem s Rolling Stones zapomněl doma kytaru) dozvěděli skutečně zajímavého? Že nikdy nepoznal vlastního otce. Ale i tato dějová linka je podána tak nějak nezáživně. Mohlo to být napínavé drama ála Pátrání po Sugar Manovi, ale toho se s pomocí powerpointově nevkusných rudých nápisů „A pak jsme fotku poslali do Ameriky a tohle nám odpověděli!!“ nedocílí. Navíc kvůli špatnému timingu (pravdu o otci se dozvíme už někdy v půlce filmu) přijde veškeré potenciální napětí vniveč. Vladimír Mišík je k tomu všemu takový obyčejný pán, co má rád svůj klid, měl nějaké ženy a děti, rád pil, hrál v nějakých kapelách... Při vší úctě k jeho tvorbě mi připadá, že to není strhující osobnost typu třeba Filipa Topola - abych zůstal u českých rockerů - která by "utáhla" celovečerní dokument. Je takový... normální. Při svých výpovědích působí nepřirozeně, často si pomáhá vycpávkovými slovy "jako" a "žejo". Dokonce i na těch zajímavých okamžicích v jeho životě jako by vlastně nebylo nic moc zajímavého. ,,Jak jsem se dostal do první kapely s Radimem Hladíkem? No, normálně napsali inzerát, já jim odepsal žejo, přišel na konkurs a bylo to.." ,,Jak vznikají moje skladby? Tak různě jako. Třeba jsem psal holce, aby za mnou večer přišla domu a ona nepřišla, tak jsem o tom napsal písničku." Jako kdyby režisérka tušila, že z toho zas tak velké emoce nevytříská, pokusila se klasický formát mluvících hlav ozvláštnit, což z mého pohledu dopadlo katastrofálně. Hrané scény kvůli angažování neherců a zvláštní stylizaci působí jak z béčkového filmu z 90. let. Animované pasáže, v nichž třeba Žižkovská věž nastartuje a odletí jako raketa do vesmíru, jsou takové nějaké laciné a podivné... A to celkové rámování, kdy Mišík sedí před ledničkou, jeho kamarádi kolem něj létají a on své nejniternější výpovědi vypráví kálející slepici, to mi připadá už úplně bizarní. Celkově byl pro mě tedy tento dokument zklamáním. Nic moc jsem se z něj nedozvěděl, přišel mi bez konceptu, gradace a pointy. Vrcholem jsou bezesporu Mišíkovy skladby. Ty by ovšem vyzněly i bez obrázků autora, jak létá mezi slepicemi vesmírem. (26.04.2018)

Myslím, že je tu třeba zásadně odlišit Mišíka jako osobu a Mišíka jako dokument. Jetliže je osoba OK, potom je dokument NOK, a navíc se domnívám, že je to jeden z příkladů špatně natočeného dokumentu. Nevadil mi pohled na slepice a povídání o nemocích, které by logicky mělo ústit do ptačí chřipky, ale nepřítomnost nějaké jednotící myšlenky (pokud tam vůbec nějaká byla) začleněné do nějakého nosného kontextu. Zpočátku jsem si myslel, že to bude právě ono "Nechte zpívat Mišíka", ale to se nestalo, naopak tu nastala spousta hrubých spojení a vtahů (např. když při Kainarově lyrické písni "Stříhali dohola malého chlapečka" ukázala Němcová oportunisticky hlavu malého kluka u holiče, a nikoli třeba "růžovou bandasku stavěnou na vincka chcípáčka"). Pozn. 1: S Mišíkem jsem se sešel třikrát, vždycky o koncertních přestávkách v žďárské sokolovně (Matadors, George and Beatovens - po koncertním turné s Karlem Dubou, Blue Effekt - to byla velká akce, v hlavním sále hrála kapela k tanci a poslechu, o patro výš jsem měl diskotéku, dole se promítaly filmy a hrálo se divadlo). Vláďa Mišík byl vždy skromný, upřímný a sdílný, mluvilo se o hudbě a jeho místu v ní. Nikdy jsem mu nedal kolíček na prst... Pozn. 2: Hned druhý den jsem viděl dokument o Luc Bessonovi, ke kterému (narozdíl od Mišíka) žádné sympatie necítím. Nicméně (opět na rozdíl od něj) Besson "vypadal" jako živý člověk, kdežto Mišík jako němcová archiválie (němec = němý, člověk nemluvící naším jazykem). Dále viz Matty. (12.03.2017)