Válečníci

14.2.2010 ~ Aneb jak lidi byli, jsou a vždycky budou hovada, jak je všechno na hovno a o tom, že pomoc je jen na papíře. ~ Píše se rok 1992, ve válečné Bosně hlídkují mírové jednotky UNPROFOR. 'Válečníci' sledují osudy jedné z těchto jednotek a to britské. Jejím úkolem je dohlížet na tamní situaci, ale nevměšovat se do místních rozbrojů. Ale zkuste se nevměšovat do něčeho, co máte stále pod nosem. Vraždy a násilí omlouvané válkou mezi dvěma stranami vylízaných mozků se zbraněmi v ruce. Zkuste v takovém prostředí být den co den, den co den plnit hloupé nesmyslné rozkazy a den co den si uvědomovat, že jste v té zemi naprosto zbyteční, naprosto k ničemu a jen z rozmarů politiků nasazujete životy za lidi, kterým nemůžete nijak pomoci. A pak se vraťte domů a zkuste žít znovu normální život. ~ Tenhle film byl ve své době poměrně hodně propíraný a kontroverzní. Z dnešního pohledu nechápu proč. Vše, ve filmu vyobrazené, mi totiž přijde oproti skutečnosti , jaká si myslím, že byla, až příliš střídmě zpracované. Konflikty z poměrné dávné minulosti jsou zpracovávány čím dál tím realističtěji, ty současnější si to asi z důvodu, aby příliš neurazily, nějak nemohou dovolit, či co. Aneb mohlo být houšť. ~ Z celého filmu mi v hlavě utkvěly jen dvě hlavní herecké osobnosti z několika, okolo kterých se děj filmu točí: Damian Lewis a Ioan Gruffudd. Oběma ty role sedly. (22.01.2012)

Britské jednotky OSN přijedou do Bosny a jediné, co mohou dělat, je sledovat, jak se před jejich očima vraždí, rabuje a vypaluje. Přitom nesmí evakuovat jediného civilistu, leda v pytli, což je bohužel jejich denní chleba. Snímek především vykresluje, jaké otřesné hrůzy, bezmoc a beznaděj museli tito vojáci zažít. Navíc si později přiváží tuto válku domů, což je neméně devastující. (30.03.2007)

Na podzim roku 1992 se britské oddíly zapojují do mírové mise OSN v Bosně. Jejich úkolem je .... co vlastně? Hlavně nezasahovat. „ Když se začne střílet, musíme být neutrální. Nepomáháme při etnických čistkách“. Takže jen dohlížejí, takové jsou rozkazy, jenže na každém kroku se dostávají do situací, kdy je jejich zásah nezbytný. Ale rozkazy jsou rozkazy. Modré přilby tedy přihlíží rabování, vypalování domů, vyhánění obyvatel, střílení do civilistů. Nemají ani mandát k převezení malých dětí do bezpečí „ Jak zní rozkaz? Čekat až je zabijou? Tak nám pošlete pytle.“ Situace, kdy polovojenská banda se samopaly vyhání dva bezmocné starce z jejich rozpadajícího se domku a jen díky zásahu vojáka OSN nejsou odvlečeni, pouze jim zastřelí psa, by se dala brát jako ojedinělý úspěch. Kdyby ovšem druhý den neležela stařenka vedle psa a muž nevisel umučený na domě. Film ukazuje válku takovou jaká je, bez zbytečného patosu, bez příkras. Po filmu „ Hotel Rwanda“ jsem si myslela, že už se mnou nic nedokáže tak otřást. Spletla jsem se „Warriours“ byl pro mě ještě hrůznější zážitek, možná i proto, že místo, kde se vše odehrálo je i mnohem blíž. (09.04.2006)

Zřejmě vystupuji z řady, protože mně tento 70% snímek zase tak žílu nerval. Přepálená stopáž rozhodně není ničím dobrým. Emočně vyhrocené je to vlastně až v závěru a kdo si během prvních dvou a půl hodin myslí ,že mise UN je vlastně procházka růžovou zahradnou,musí být naivní. Natočeno "dokumentaristickou" kamerou s obyčejnými lidmi a obyčejným příběhem se zajímavým zákulisním podtextem.. (21.08.2014)

Poprve jsem měla film k dispozici v kratší verzi a ve velmi špatné kvalitě. Ačkoliv kvůli některým záběrům to možná bylo i lepší. Nakonec se mi podařilo sehnat delší verzi ale zase bez českých titulků. Měla jsem tak trochu obavu, jak se s filmem popasuju, protože od střední školy se válečným filmům vyhýbám. Ale popasovala jsem se velmi dobře (dokonce tak dobře, že jsem se později nebála zhlédnout 5 Days of August) a i když některé scény byly fakt drsné a drsný byl (aspoň pro mě) i závěr, kdy se angličtí vojáci a důstojníci (mj. Ioan Gruffudd, Damian Lewis a Mathew MacFadyen) pokoušeli se svými zážitky a traumaty srovnat již doma v rodné Anglii nebo ( někteří v sev.) Irsku. Jestli srovnali nebo nesrovnali, toť otázka, já myslím, že se s tím, co viděli a zažili, se srovnat jaksi nedalo. Ve zdejších komentářích k filmu se některým nelíbilo, že se jedná místy o hraný dokument. Proč? Bylo to pro ně příliš autentické? Nebo tam měli málo krve a napětí? Domnívám se, že tam bylo všeho tak akorát. Scény – např. jak mladý poručík už to nevydrží zasáhne do konfliktu, ač to od lidí, kteří tady té, s prominutím, pitomé jihoslovanské mentalitě rozumí, měli zakázané, a potom vidí, jak se Chorvati na místo vrátili a co za zvěrstvo provedli a má co dělat, aby svého kolegu (který jeho předchozímu zásahu nebyl přítomen) odvrátil od (nyní již zbytečné) poslední pomoci těmto lidem, která by mohla být i poslední pomocí toho kolegy... – byly velmi sugestivní a dostaly mě natolik, že jsem si musela k jejich sledování, stejně jako hlavní hrdinové tam, dát whiskey (já irskou, oni nějakou skotskou tedy whisky). Nebo jak ta krásná paní (co ji obdivuje a jeden z těch hlavních hrdinů) nedokáže své pubertální dceři rozmluvit návrat domů, kam se chce ta malá vrátit kvůli pro nás tady běžné věci, ale v dané situaci kvůli (pardon) hovadinám (šaty). Dále, jak se rozhodnou vypnout vysílačky, aby mohli převést ty lidi a nemuseli uposlechnout rozkazů svých nadřízených, neboť směli převážet jen raněné a nesměli zasahovat do etnických čistek ( prostě zase jsem se jednou styděla, že jsem Slovan a všem panslavistům bych v ten okamžik ty jejich teorie nacpala ráda někam), a pak samotný závěr... No, byla jsem sice rozhozená, ale tak je to dobře, zhlédnuté by nás rozhodně nechávat nemělo chladnými, ale s filmem víc než spokojená. (22.09.2011)