Čekání na déšť

Frustrující snímek uvádějící do děsivého prázdna toho nejosamocenějšího atomu skutečnosti – dětského univerza v rozpáleném letním pražském sídlišti v normalizačních létech. V dětství jsem tento – v podstatě – nedějový snímek shlédl párkrát, aniž bych mu nějak zvlášť porozuměl: zapamatoval jsem si jen tísnivé stoupání výtahu a lži. Po letitém srozumění s tím, čím skutečně pohyb je, dnes poznávám, oč snad opravdu Kachyňovi šlo. Opuštěná dívka ve falešném umělohmotném světě nahrazuje skutečný život falšováním pohybu. Její bytí se odbývá stereotypními činnostmi, které by mohl zastínit i bezesný spánek. Zvláště Zdeněk Liška vytvořil tomuto splývání, nad nímž se Alenčiny budoucí oči, zarudlé a zaslzené, zhrozí, dokonalý pranýř. Nedivil bych se, že režisérova, ba možná i kameramanova, původní představa počítala s jiným, účinnějším podáním – s hlediskem, zohledňujícím všudypřítomný klam panelového horizontu, masy betonu zazdívající dívčí tělo do hladové pasti puberty. Tak bych si tento snímek představoval já: širokoúhlý, zaujatý detaily, uniformními a zaměnitelnými, a krutý – a ovšem s ohledem k scénáři: nepointovaný slizkým návratem sokyně, ale znovu vyjevenou podstatou toho zlomyslného těla, které na úkor duše všichni vlečeme. Němé televizní pole ale vždy vyzářilo jen neutralizující lživou bělobu světa bez barev. Prostě normalizaci. A nakonec k ní: film okatě variuje některé motivy starší Vysoké zdi a napadá mi, zda současně režisér nechtěl podáním Čekání vyslovit kritiku normalizačního vadnutí (plevelného vládnutí vadnutí): zatímco ve Vysoké zdi šlo o záchranu lidského života, v pozdější škrtivé vlně horka se hraje nanejvýš o záchranu nelidského přežívání, které si naivní dítě se životem ztotožňuje. PS: Smutné znění „orlojského“ tradicionálu nevzbuzuje naději. Mělo se mlčet, protože právě v tichu byla naděje pro tento svět, nikoliv v kterémkoliv unisonu. (29.07.2017)

nepříjemné pocity nudy a marnosti, dost možná vyvolané účelně, mezi paneláky působí jako klec v kleci... prakticky nulový dějový posun, letní prázdninový příběh stojí paradoxně na bodu mrazu a lebedí si sám ve své samoúčelnosti. coby obraz doby je to ale patřičně výstižné a málokomu asi srdce zaplesá při pohledech na megatuny panelů. nicméně tahle hodinka se stala spíše toužebným čekáním na konec... 40% (23.07.2011)

Musím přiznat, že film má objektivně vysoké kvality, ale není to film pro děti, navzdory mladé hrdince. Tohle je něco jako Robinsonka moderního věku, zavřená v depresivním, panelovém sídlišti, slunce žhne, a všichni toužebně očekávají alespoň pár kapek deště, které tu ponurou atmosféru pročistí. Dá se to vztáhnout na mnohé situace v životě, je to nadčasové (třeba když se někomu v životě nic nedaří, v práci, v rodině, a čeká na podobné pročištění). Ale není to ke koukání. Jako malý jsem na to koukal kvůli Ditě Kaplanové (a pedofilně orientovaný Kachyňa ji nejspíše i proto vybral), která se mi platonicky líbila, ale celá ta depresivní atmosféra filmu na mne padala. A nemám lepší pocity ani nyní jako dospělý. Přijde mi to až moc za hranou - přece jen také na sídlišti žiju, a i ve vedrech se dá sem tam nějaká zábava najít i pro dospívající dítě. (10.12.2014)

"Co se děje? Vojín Suchan je jak motyka..." Skvěle natočená hmatatelná nuda v betonové šedi rozpálené letním sluncem. Dobře se na to dívá nejen díky nápaditým záběrům, ale i (nebo možná hlavně) díky hlavní hrdince. A to teď nemám na mysli její krátkou sukýnku. Dita Kaplanová hraje naprosto skvěle a nenechává si od ostatních herců uzmout ani kousek svého hereckého prostoru, přestože se kolem ní objevují pánové Somr, Řehoř, Trojan, nebo Bartoška... (20.09.2016)

Pamatuji ty doby kdy nastaly prázdniny a já uvízl v Praze. Mezi očekávanými týdny na táboře, u babičky na venkově atd.. jsem byl uvězněn v rozpáleném městě. To se svými vyhřátými domy a ulicemi žhnulo a tenhle film mi tu dobu nesmírně připomíná. Pamatuji se i na výstavbu Jižního města. Jen paneláky, jejich skelety, hromady panelů, suti, armatur, hluboké výkopy a kolem zem pokrytá hlušinou s kamením, kde jen sem tam vyrost odolný bodlák... Film tuhle prázdnotu kterou opuštěné dítě, kterému všichni odjeli vnímá dvojnásob zachytil skvěle... Ten vlnící se vzduch nad ipami potaženými střechami paneláků se všemi těmi hromosvody a komíny... Zároveň jsem si ale uvědomil, že i skvěle zachytil architekturu své doby. Některé záběry byly opravdu zajímavé. Všechny ty průhledy přes paneláky, průchody, lávky... Stanice metra C - Gottwaldova (dnes Vyšehrad). Už jsem zapomněl jak šíleně červený byl strop v Praze na Hlavním nádraží.... Kaplanová hrála velmi pěkně a za ten tanec na střeše dávám o hvězdu víc. Tři kamínky. * * * (22.06.2014)