Najal jsem si vraha

Dlho to bolo za čistých päť, nakoniec ale až o toľko tento film tie ďalšie Fínove neprekonáva. Každopádne zatiaľ to najzábavnejšie, čo som od neho videl. Čo neznamená, že film nefunguje aj v emoionálnej rovine. Práve naopak, suchý humor a štylizácia ála nemý film mu paradoxne hĺbku dodávajú. Asi nikto nie je schopný vystihnúť suchú a napätú atmosféru v bare (a jeho okolí) tak, ako Kaurismäki. Baloňáky, tmavé okuliare, minimum slov, nebezpečné pohľady, kapela, sem tam búchačka v ruke... (04.07.2017)

Kafkovsky absurdní, to je první věc co mě napadla nezávisle od oficiálního textu distributora. Na začátku chvíli trvalo než jsem si zvykla na pomalé minimalistické tempo vyprávění, místy bez naprosté absence hudby(muzika, většinou jazzová se tam objeví jen když zní někde z rádia, nebo jako vystoupení v hospodě), ale už první černohumorné pokusy o sebevraždu hlavního (anti)hrdiny mě pobavily a další události jako skrývání se před najatým vrahem nebo seznámení s pouliční květinářkou už mě spolehlivě vtáhly do děje.Dialogy mezi Henrim a Margaret se svojí osudovostí pohybují až na hraně parodie a ostatně nadsázka se jako dlouhá nit táhne celým filmem,at' už se to týká příběhu nebo i samotných postav. Moje první seznámení s Aki Kaurismäkim dopadlo nadmíru dobře a rozhodně se nebudu v budoucnu bránit dalším jeho snímkům. (09.02.2013)

Aki Kaurismäki, tenhle svébytný originál evropského nezávislého filmu, natočil řadu vynikajících filmů a vyprofiloval se ve tvůrce s osobitým a nezaměnitelným rukopisem, který se dá lehce detekovat i v Smlouvě s vrahem. Finský bard i zde šetří dialogy, slovo je spíše nicotná ozdoba, vše se podřizuje obrazu a chladně bezvýchodné atmosféře (je tu všude velmi cítit, že takhle točí filmaři ze severu), pomalé tempo a minimalisticky pojatá forma, typické nájezdy kamery směrem k hrdinovi, dlouhé střihy a převládající chladné barvy a tma. Zajímavá je i směsice žánrů, kterou Kaurismäki mixuje coby originální koktail - zpočátku trpké sociální drama pozvolna přerůstá do sociální satiry a posléze do detektivky s jasně zasazenými ozvuky filmu noir, který je zde ale spíše parafrázován, než přímo adorován (snad všechny postavy stylově kouří, ke slovu se dostává femme fatale, úžasná je scéna v Honolulu baru...), mezi tím se ještě navíc objeví prvky absurdního humoru a jakési gangsterské romantiky, celý snímek režisér pojímá spíše jako absurdní frašku, kterou doprovází několik významových předělů. Nelze opominout ani originální hudební stránku (hudby je ve filmu skoro více než mluveného slova) a zdůraznit jakýsi klip uvnitř filmu s frontmanem The Clash Joe Strummerem v nezvyklé roli barového hráče (ten se mimochodem narodil v Ankaře v Turecku a jedna z postav, člověk vyhazovaný ze zaměstnání hned po hlavním hrdinovi, má taktéž turecké jméno, tipl bych si, že to není náhoda...). Film lze chápat pouze s předem akceptovanou mírou nadsázky, jelikož humor ve filmu (a obecně v Kaurismäkiho filmech) je hodně svojský a v relaci s běžně prezentovanou formou západního filmu jde o věci takřka nehumorné, jejich meritem je jakási paralela mezi běžným a absurdním, posouvání kontextů, hraní si s absurdními nápady...v tomto směru vyšlapal Aki Kaurismäki svým následovníkům hodně širokou stezku... (11.05.2010)

Určitě je to dobrý film, bohužel mě ale neoslovil tolik, jako Kaurismäkiho finská tvorba. Ta kombinace angličtiny a Londýna mi bohužel moc nesedla a nepřišlo mi to ani tak zábavné, jako jiné Kaurismäkiho snímky. Samotný námět o postavě, která chce ukončit svůj život a zaplatí si na to nájemného vraha, je podle mě úžasný, ale to zpracování mi bohužel přišlo nepříliš povedené, a na to, že to má jen 79 minut, se mi to subjektivně docela vleklo. Celkově myslím, že z té látky šlo dostat mnohem víc, takže za mě spíše jen slabší dojem. (11.05.2020)

Vynikajúci film, napínavý, pútavý a vo svojich "šťastných náhodách" tragikomický až do úplného záveru..... no práve na tie šťastné náhody vsádza scenár podľa mňa až príliš..... ak je k dosiahnutiu nejakého toho šťastia zapotreby až tak veľa šťastných náhod, tak to ja asi rovno rezignujem a kúpim si 3 metre pevného lana ako Henri na začiatku.... ale ktovie? možno aj mne sa ten hák s povrazom vytrhne zo steny a v bare naproti stretnem krásnu ženu predávajúcu ruže, ktorá mi dá chuť žiť :) ..... veď vlastne nesmrteľnosť nádeje je leitmotívom celého filmu - ak nie rovno celej Kaurismäkiho tvorby .... takže nevešať hlavu :D ..... a stále sa neviem rozhodnúť, či mám Jarmuscha nazvať americkým Kaurismäkim, alebo Kaurismäkiho európskym Jarmuschom. Štýlová bizarnosť, strohá, jednoduchá forma, vizuálne okúzlenie "nízkosociálnymi" štvrťami a predmestiami, spôsob rozprávania príbehu, a v tomto prípade aj výber hudby (+ pre Kaurismäkiho nezvyklá angličtina) - to všetko mi podčiarkuje spriaznenosť týchto dvoch režisérskych "samorastov" (19.01.2011)