Režie:
Olga SommerováScénář:
Olga SommerováKamera:
Olga Malířová ŠpátováHrají:
Soňa Červená, Aleš Březina, Ema Destinnová (a.z.), Petr Koura, Jan Werich (a.z.), Jiří Voskovec (a.z.), Jiří Suchý, Jitka Molavcová (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Celovečerní dokumentární film Olgy Sommerové o světově proslulé operní pěvkyni a herečce Soně Červené je příběhem ženy, jejíž malé dějiny byly ovlivněny velkými dějinami Evropy 20. století. (Aerofilms)
Videa (1)
Recenze (43)
Čtyři hvězdy, a nejraději bych dala pět, náležely by ovšem, stejně jako má poklona, beze zbytku Soně Červené. Nicméně, je to přece jen hodnocení dokumentu jakožto vizuálního díla, takže za tři, průměr tedy čtyři hvězdy. Režisérskou práci Olgy Sommerové zcela zastínila osobnost Soni Červené a práci režisérskou a scenáristickou tak uvrhla zcela na vedlejší kolej. Pokud to byl záměr, pak je to ovšem dobře. Stejně jako v dokumentech o Martě Kubišové a Věře Čáslavské najdeme režisérčin "metapříběh" týkající se amorálnosti a krutosti komunistického režimu a byť se může zdát, že třeba právě Soňa Červená tak to explicitně nepojímala, i tak soudím, že je to správně. ()
Asi jsem jeden z mála, ale Soňu Červenou jsem neznal. Proto jsem k dokumentu Olgy Sommerové přistupoval emočně nezainteresovaně a čekal jsem, jestli mi dokument dokáže něco dát jako divákovi neznalého tématu. Struktura vyprávění je klasická: Portrétovaná osoba vypráví chronologicky svůj život, vyjma mluvící hlavy vidíme archivní materiály a doprovázíme protagonistku na místa, která jsou pro její život nějakým způsobem zásadní. Bohužel, v určitých momentech jsem měl pocit, že nekoukám na dokument o Soně Červené, ale že si Sommerová skrze hlavní postavu vypráví něco trochu jiného (viz část týkající se Milady Horákové). Můj obdiv tak patří Soně Červené, samotnému dokumentu už tolik ne. 6/10 ()
Dokument je zajímavý osobností pěvkyně. Působí neobyčejně vitálně, mladistvě. Neztratila schopnost mluvit spisovnou prvorepublikovou češtinou. Scéna kdy řídí výstavbu vlastní hrobky hraničí s černým humorem. Červená působí stále ukázněná, rezervovaně, se zářivým úsměvem pořád jakoby v roli. Z jejího vyprávění sestavuje celé rodinné album se slavnými jmény. Třeba otec, který zemřel v roce 1962 založil proslulý pražský kabaret Červená sedma. Vnější podoba filmového medailonku není moc vzrušující. Červená se probírá svými relikviemi a fotografiemi nebo kráčí po místech své profesní dráhy od Národního divadla přes berlínskou operu po San Francisco. Podstatné ale je, co Červená vypráví. Třeba jak oba rodiče prošli nacistickými koncentráky. V jejím rodném velkém bytě se nyní archivují spisy Státní bezpečnosti.Díky profesi Červené může dokument čerpat z poměrně bohatých dobových materiálů. Jen dvakrát se ozve osobnější tón: když Červená zmíní emigraci prvního manžela, kterého pak už neviděla, a svou druhou, třicet let trvající lásku, omezenou však po vzájemné dohodě na každodenní telefonáty. ()
Život Soni Červené byl bezpochyby plný zvratů, odhodlání a osudových rozhodnutí. Nicméně nic z toho se do posledního dokumentu z triptychu o silných ženách Olze Sommerové úplně nepodařilo přenést. Jako obvykle nechává příběh vyprávět hlavně protagonistu, aby pouze v určitých okamžicích nadnesla důležitou otázku nebo dodala potřebný střípek – ale tentokrát je to vyprávění spíše lyričtější, možná tolik blízké duši samotné Soni Červené. Pěvkyně světového formátu ztvárňuje důležité role, reflektuje se v nich, ale už o něco méně nás vtahuje do samotného příběhu svého života. Tam, kde se Věra Čáslavská nebo Marta Kubišová musely rozhodnout, zda budou následovat svůj sen - a zahodí tak svou páteř (nebo opustí zemi), Soňa Červená emigrovala a její sen tak mohl pokračovat dále. A byl to sen grandiózní (o tom žádná), jehož naplnění je určitě hodno obdivu. Jenom už tam chybí ten apel, chybí osudovost. A právě to je ta ingredience, která z civilních portrétů Olgy Sommerové udělá vždy důležité dílo. Což se tentokrát úplně nenaplnilo. ()
Soňa Červená je ohromující a její život si zaslouží pozornost, o tom nemám pochyb. Nicméně a bohužel se mi vkrádají pochyby o dokumentu samotném. Paní Sommerová začíná vykrádat sama sebe. Dokument je nástavbou dokumentu Moje 20. století a zase tolik nového nepřináší. Nepřináší nový pohled na Červenou a jen doplňuje drobné mezery či časové etapy v jejím životě. Neviděl-li někdo Moje 20. století, nejspíš si dokument užije, v opačném případě je člověku spíše líto, že dokumentaristka prostě recykluje již hotový materiál a nabývá pocitu, že Červená, přes svůj pestrý devět dekád trvající život, vlastně již nemá co dalšího říct. ()
Reklama