Chlapi nepláčou

Film o tom, že traumat války se jen tak nezbavíš. Své o tom můžou vyprávět američtí vojáci, spíš tedy jejich psychické problémy. A to ještě bojovali proti nepříteli na jiném kontinentu. Srbové, Chorvati, Bosenští Srbové však byli fyzickými sousedy a pak jednoho dne se počali masakrovat navzájem. Snímek poukazuje na to, že staré rány nikdy nelze zacelit úplně, a že vrazi i oběti mají každý svou pravdu. Film je zajímavý, ale není to můj šálek kávy. Bohužel mne nezaujal natolik, abych na něj pěla ódy, ale ani jsem nebyla nijak zklamaná. Za mne průměr. (30.12.2017)

Na evropském artovém filmu současnosti mě občas irituje jeho zaměnitelnost s jinými evropskými artovými filmy současnosti. Roztřesená ruční kamera, jakási snaha o dokumentárnost ve spojení s mnohdy vyumělkovanými dialogy a situacemi, nechání volného prostoru pro diváka tam, kde to není nutné a jindy zase až zbytečná doslovnost. To je několik společných vlastností, které ve mne spíše než zamýšlení se nad konkrétní tématikou snímku, probouzí otázky nad absencí umělecké svébytnosti a nedostatečného individualismu tvůrců. Je to zvláštní situace, srovnáme-li to s jiným historickým obdobím – tam, kde se od šedesátých do osmdesátých let předháněly výrazné tvůrčí osobnosti v originalitě a proměňovali tak dalekosáhle (nejen) evropský film, tam dnes dochází k jakési podivné sterilitě a vzájemnému napodobování se, jež je navíc ještě po zásluze odměňováno na všemožných i nemožných festivalech, které snad řídí ti samí lidé, kteří filmy tvoří (nebo se s nimi přinejmenším dobře znají - jinak to vysvětlit nelze). Mám čím dál tím silnější pocit, že ty skutečně zajímavé umělecké projekty vznikají v posledních letech spíš v rámci Hollywoodu/americké produkce. Ostatně podíváme-li se třeba na rok 2016, v něm na mne bezkonkurenčně nejvíce zapůsobily filmy jako Noční zvířata, Moonlight či Paterson. (27.10.2017)

Originální filmový pokrm pro mysl i duši. Výborné komorní drama o jizvách na duši celých balkánských národů bývalé Jugoslávie. Pro mne jen těžko popsatelný zážitek. Film o vyrovnání se s válečnými traumaty, s minulostí i sami se sebou a o snaze alespoň se pokusit porozumět tomu druhému. Je možné vstřebat vlastní bolest a zahojit hluboké rány a nepřenášet své pocity křivdy a nenávist na další generace potomků? Je vůbec možné to všechno pochopit? Možná, snad. Ono i té skryté, tiché záště a nenávisti je dnes plný svět. Zůstává spousta otázek. (05.10.2017)

Veľmi zaujímavo spracovaný námet, ktorý je takmer dokonalou sondou do mysle ľudí, ktorí prežili to, čo chvála Bohu iní “nemuseli”. Od úvodu vďaka prezentovaniu “vlastného pohľadu, pravdy”, na základe vlastných, patrične odlišných skúseností, nenecháva konflikt na seba dlho čakať. Film však určite nie je určený pre hocijakého diváka, ktorý obľubuje bežne spracované drámy. Tu totiž ani z ďaleka nejde o výmenu názorov, ale o odlišný spôsob vyrovnávania sa z minulosťou, čo nie každého musí zaujať. Za mňa však veľmi solídne, miestami ťaživé, hádam aj nepríjemne, kedy dialóg v kombinácii s hereckým umením dokážu viac, ako nabité samopaly či odistené granáty. (06.06.2018)

V souvislosti s filmem bývají vyzdvihovány především herecké výkony, ty jsou sice pohlcující, ale Chlapi nepláčou dovedou udržet diváckou pozornost i jinak. Film je totiž velice obratně odvyprávěn. Drljevic citlivě odkrývá historii svých charakterů ve vzájemných konfrontacích, které jsou vedeny nějakým prostředníkem - terapeutem, recepčním, alkoholem. Každá scéna má svůj význam a odhalí divákům novou informaci. Každý krok, každý panák i  každá vteřina filmu. Vše je pečlivě vedeno jako terapeutické sezení, které neustále distribuuje ty správné stimuly, aby vzbudilo očekávané reakce. Film ani na vteřinu nezaváhá, dokonce ani v samotném závěru, který není radostným vyléčením nebo definitivním vyhořením, ale opatrným krokem k lepší budoucnosti. (08.07.2017)