Motýlek

Nepovažoval by som to za prerábku staršieho filmu s Hofmanom, ale za celkom iný film. Nie síce lepší, ale aj tak výborný. Je tu dosť menej beznádeje, keď sa päť rokov na samotke skráti na pár sekúnd a už sme z nej vonku. Zato Diablov ostrov ako pekné dovolenkové miesto sa mi celkom páčilo. –––– Ako sa mohol syn dvoch učiteľov dostať na takéto miesto? (24.03.2023)

(7/10). Charlie a Rami. Hvězdné ústřední duo na televizní obrazovce? To si nesmím nechat ujít. A ono to duo až tak nezářilo, jak jsem si představoval. Samozřejmě, že ze sebe dostali maximum a ta práce tam byla hrozně vidět. Bohužel mě to nedostalo do kolen. Každopádně zde bylo plno skvělých dialogů a silných momentů. Nejlepší moment celého filmu bylo vidět rozčepýřeného Ramiho. To jsem se opravdu zasmál. (29.03.2020)

Motýlek z roku 1973 byl mnohem lepší a více se držel knihy. Možná proto jsem z remaku zklamaná, i když ne absolutně. Děj je v novém filmu umixován bez jakékoli vazby na knihu (jeptišky např.). Noerův Motýlek je vhodný pro dnešního nenáročného diváka, který v něm zažije něco málo sadismu, něco málo dobrodružství, něco málo přátelství a zrady. Motýlek se Steve McQueenem měl zajímavých vlastností několikanásobně víc. (01.04.2019)

Doba remaková stále neskončila a tak se nám dostává recyklací a nových adaptací všeho, na co si jen vzpomenete, stále dokola. Motýlek patří k těm  příběhům, které byly  prostřednictvím filmových políček odvyprávěny téměř až zcela dokonale a tak je  další pokus zkrátka a jednoduše zbytečný. Proto jsem tuto verzi i docela opomíjel a do jejího sledování jsem se prakticky pustil jen díky výročí úmrtí Henriho Charriera. A de facto se dá říct, že ač platí výše uvedené o zbytečnosti,  Michael Noer alespoň nestvořil nic ostudného.  Co do charismat mi sice pánové Hunnam a Malek  Hoffmana a McQueena nepřipomínali ani vzdáleně a ani co do prostředí jsem si nepřišel jako na vězeňském ostrově. I ta scéna se samotkou tu byla prostě řidší, ale  za přece jen  slušné filmové  řemeslo klidně tu čtyřku obětuju. (05.12.2022)

Je to zvláštny úkaz s ktorým sa stretávam pomerne často. Napríklad Lost City of Z tiež s Hunnamom trpí podobným problémom. Jedná sa o remeselne skvelo zvládnutý film. Ale pocity u postáv kĺžu po povrchu. Jedná sa o snahu nebyť sentimentálny, nebyť prvoplánový a dávať atmosféru viacej do artu a civilizmu až filmy pôsobia chladne. A Papillon je podobný prípad. Hrôzy väzenia tú síce sú, ale nie sú ukázané explicitne. Nie sú ukázané v kontraste so stratou ľudskosti alebo súdnosti. Čo veľmi zamrzí. Potenciál to malo obrovský. A to myslím smrteľne vážne. Mimo chladu, ktorý ide z postáv je film remeselne zručný a dramaticky zaujímavý. Pôvodný film som nevidel ale rozmýšľam, že to zmením. Hunnam je inak výborný. Zaslúžil by si úlohy vo filmoch, ktoré naplno docenia jeho potenciál. Silné 4*. (08.08.2020)