Zlatý podraz

Krom povedených Pout jsem od Špačka nic dalšího neviděl, takže u mě převládalo spíš vyšší očekávání. To se bohužel nenaplnilo. S tímhle filmem jsem měl jeden základní problém. Postavy mě nedokázaly nějak víc strhnout k tomu, abych jim fandil či se o ně bál. Těžko říct, jestli to bylo spíš tím, že nebyly zvlášť dobře napsány nebo kvůli poněkud mdlým hereckým výkonům. Ani hvězda výše zmíněných Pout Malý zrovna nezářil (ne že by mu to jeho role příliš umožňovala), mladí herci byli spíš nemastní, neslaní a konkrétně lví nominaci pro Hartla beru čistě jako zdvořilost. Film mě začal pořádně bavit až s příchodem zápasů. Samotné zpracování „mačů“ se mi líbilo, byly dynamické, dobře sestříhané a měly šťávu. Bohužel mimo hřiště mě to stále příliš nebavilo. Technická stránka byla zdařilá (tam bych ty nominace i chápal), francouzština netypická, ale to bylo tak všechno. K tomu, co znělo při závěrečných titulcích, se radši nebudu vyjadřovat. Ambice možná byly vysoké, ale výsledek jim neodpovídá, za mě pouze lepší průměr. (17.03.2019)

Kýč. Obrovskej, ale obrovskej kýč. Přemýšlím, z čeho mám cítit tu národní hrdost. Z toho, že jsme si úspěšné sportovce po roce 1948 pozavírali? Tak určitě. Když na novinářský projekci Jakub Bažant mluvil o tom, jak doufá, že na diváka dýchne étos první republiky, a pak film zakončuje jakýsi podivný hudební remix české hymny, nevěděl jsem, zda se nesmát nahlas. Ten film je nepovedenej z vícero důvodů, nejdůležitější je především scénář: Pánové Bažant a Závozda jsou snad dobří sportovní redaktoři, určitě fanoušci basketu, ale jestli něco nejsou, tak scenáristé. Tak tragicky napsané dialogy, jednobarevné postavy (dobře, až na dvě výjimky) - já ty Mirky Dušíny fakt nemusím, a zdejší hlavní hrdina by šéfa Rychlých šípů čestností strčil do kapsy, fuj - nebo přehlídka klišé (netuším, zda se Bažant se Závozdou někdy podívali třeba na YouTube na záznamy starších sportovních utkání, k dispozici mají i archiv ČT. Ale asi ne. Kdyby totiž jo, viděli by, že jak se sportovci na hřištích či palubovkách chovají dnes, se ve 40. letech fakt nechovali). Film chce pokrýt velké časové období, je proto buď špatně napsaný, nebo mizerně sestříhaný, a ten patos a kýč, co z něj odkapává, nepřekousnu. Ale nechci jenom hartusit: jsou tu i dobré momenty, a ne málo. Geniální kamera Vladimíra Smutného (díky němu je Zlatý podraz první český sportovní film, který je fakt dobře natočený), dva skvělí herci (Patrycja Volny je úžasná a Ondřej Malý taky, mohou za to ale hlavně jejich role, jako jediné nejsou jednorozměrné), celá pasáž na mistrovství Evropy ve Švýcarsku, která je (i díky mé oblíbené Alence Dolákové) fakt vtipná. Ale jinak kýč. (27.10.2018)

Takový bonusový disk k Tomanovi, čímž projevuji filmu tu největší poklonu, neb po stránce tvůrčí jsou na stejné úrovni. Stručné, jasné scény a právě proto velmi silné. Mrazivé, ale dokonalé vykreslení nastupující doby v kontrastu s přirozenou touhou po vítězství i silné romanci, jež z celkově silného příběhu nijak nevybočuje žádným naivním, zaláskovaným klišé, nýbrž vynikajícím způsobem zapadá do ostatních odvyprávěných osudů, kterých je zde několik. Vše se skvěle stupňuje do těsnější a těsnější atmosféry, v níž není pro morálně zdatné lidi, kteří se nebojí vlastního svědomí, žádné místo a v níž je naše nádherná státní hymna přehlušována dusotem vojenských bot a duněním tanků z východu. Závěrečné titulky jsou možná ta největší ledová sprcha..."Holario!". [Kino Citadela - Litvínov]. (04.11.2018)

Ve Zlatém podrazu je vlastně všechno jaksi v pořádku. Je tu láska, nenávist, přátelství, souboj, politika, retro atmosféra, zajímavé lokace nasnímané pěknou kamerou. Akorát... že tam vlastně nic není v pořádku. Málokomu se povede natočit sportovní film, u kterého je vám při scénách důležitých zápasů absolutně jedno, jaký bude výsledek. Špačkovi se to bohužel podařilo. Tento jeho snímek je tak plochý, rutinní, bez napětí, bez života, že když jsem se podíval na hodinky a zjistil, že do konce zbývá jen deset minut, vyděsil jsem se - stane se tam proboha vůbec něco? Ano, stane, titulní zlatý podraz. Ale ten už to v mých očích z podprůměru nevytáhne. Pro tento film je smůlou - a pro českou kinematografii vlastně štěstím, že se v poslední dekádě v našem milovaném subžánru "komunisti jsou svině" našlo několik zástupců, co nejsou jen retro hračkami, ale diváka pořádně chytnou pod krkem (TV série Herec, filmy Zátopek a ano, třeba i Pouta). Podraz ale jen vrší jedno scénáristické klišé na druhé. Což se pak prokopíruje i do špatného herectví. Tatínek z ministerstva je přísný, klukovi vynadá za jeho vášeň k basketu, ale ve skrytu duše mu to vlastně přeje. Maminka si posteskne směrem k synově přítelkyni "Asi je to klišé, ale vždycky jsem chtěla mít i dceru. A teď ji mám." Ano, máte pravdu, je to klišé. Americký agent říká věty typu "Líbí se mi váš stajl..." což je herectví asi jako když já ve tři ráno v hospodě opilý paroduju Američana. Zpočátku jsem měl radost, že aspoň Ondřej Malý jednou pro změnu nehraje psychopata a do nikoho nemlátí. No, vydrželo mu to asi půl hodiny. A všechny tyto postavy, a ještě celá řada dalších, se tu objeví, řeknou nějakou větu a pak prostě zmizí a jejich další osud se neřeší. Jak dopadl tatínek? Kde zůstala Michelle? Co ostatní kluci z týmu? Co kamarád Honza? A co jeho táta v podání vynikajícího herce Jiřího Štrébla, který je odsouzený k tomu stále někde posedávat a občas říct zásadní větu typu "děkuji, že jste mě pozvali". Je mi to líto, po vynikajících Poutech jsem Špačkovi i jeho týmu mladých neokoukaných herců fandil. Jenže doba je prostě jinde. Dnes se ve světě v retro žánru točí věci jako Kralíček Jojo či Babylon Berlín. A my jsme spokojení, když umíme postavit Londýn, co vypadá jako Londýn... (04.12.2021)

Zvolené téma filmu mne hodně zaujalo, takže jsem se na film velice těšil. Pořádně "hořké" téma, které názorně ukazovalo jak se minulý režim "odměňoval" těm úspěšným (bez ohledu na to, zda šlo o basketbalisty, hokejisty nebo válečné hrdiny). V tomto případě šlo o velice úspěšné basketbalisty. Příběh byl zajímavý (i když místy trochu neuvěřitelný), herci se myslím svých úloh (osobních, basketbalových i těch "politických") zhostili velice dobře, hudba byla opravdu zajímavá a originální. Přesto se mi zdá, že celkově zůstal film tak trošku na půli cesty, a že z uvedeného tématu šlo vytěžit ještě daleko více. Třeba je to jen můj dojem (který při dalším shlédnutí upravím), ale ta poslední čtvrtá hvězdička je dost slabá a zaokrouhlil jsem to nahoru hlavně kvůli vzpomínkovému sportovnímu i politickému dramatu, které mne hodně oslovilo. I když vzhledem k celkovému hodnocení filmu těch nadprůměrně spokojených zase až tak moc nebylo. Vzhledem k tomu, že jsme "mistři světa v zapomínání " (historie), je moc důležité takováto témata stále připomínat a to nejenom té mladší generaci. Samozřejmě se určitě ještě najdou tací, kteří uvedené "zločinecké" praktiky minulého režimu stále zpochybňují stejně jako zpochybňují oběti ruské okupace či poválečné politické procesy, Důležité je ale, aby takových bylo pokud možno co nejméně a byli těmi ostatními považováni spíše za "exoty". V opačném případě bychom o tu naši malou českou (pseudo) demokracii mohli zase přijít. On ten "syndrom vařené žáby" funguje docela účinně. (30.10.2019)