Climax

Snad každý druhý lepší filmový kritik načrtl rychlou, více či méně skromnou paralelu mezi Boschovým obrazem Pekla z triptychu Zahrada pozemských rozkoší a druhou částí Noého snímku, tou „hororovou“. Byla by chyba, jak to činí opět každý druhý kritik, oddělovat první (než se něco zvrtne) a druhou část filmu stejně, jako nelze oddělovat části triptychu. A zde se můžeme opřít o myšlenku, která zazněla ve filmu Jeana Eustache právě o Peklu Boschově: „Opravdu mi přijde, že je to ve třetím obraze, v popisu pekla, kdy se Bosch konečně nechává unést. Nechává se unést popisem slasti, nesmyslné a kompletní. Tato slast je tak kompletní, že tu dokonce není přítomno její vědomí.“ Jestli je vztah mezi bolestnou slastí a atraktivitou děsivosti pouze vědomým protikladem, zatímco na rovině nevědomí vytouženým cílem pudu smrti, ke které za radostného pláče hrůzy ochotně kráčíme ihned poté, co nám LSD vypne sociální inhibitory, je možnost, kterou Noé exaktně nezkoumá, jen ukazuje. A to pro mě jeho klasická poloha: směs povrchnosti a snahy po hloubce. Naštěstí již víme, že protiklady nejsou vylučující se, ale do sebe kolidují, takže i nad dílem Noého nelze z takovýchto důvodů zlomit hůl, vždyť Bosch také neměl dobré vztahy s perspektivou a tím i s hloubkou pole; rovněž Noému vyčítat povrchnost by bylo jen buržoazní ulpívání na vědomé sféře filmu. (28.02.2021)

Nepříjemná, děsivá (až nechutná), avšak precizní anatomie perverzity & dekadence lidské zvířeckosti. Takto si představuju artistní vizualizaci odborného článku v Journal of Experimental Psychology: Ve struktuře filmu se dá najít abstrakt, úvod, popis metody, diskuze i závěr; přičemž celé je to propojeno neustálým pohybem, neutuchající jízdou na vlnách beatů a konstantním napětím, od kterého se divák zrelaxuje až hodinu poté, co odejde z kina... Climax nabízí intenzivní prožitek, je maximálně vtahující: Pokud se divák nezablokuje hned na začátku, stane se v průběhu filmu skoro jeho součástí, což vyvrcholí v dlouhé závěrečné scéně totálního vizuálního & akustického chaosu, vyvolávajícího v divákovi pocity vlastního "sjetí"... Tak jak kdosi přidal acid do sangrii, Noé s Debiem namíchali audiovizuální koktejl, po němž je zážitek návštěvy kina připodobnitelný jízdě na horské dráze, na jejíž spodní úvrati je náraz do zdi. Vzrušení se prolne s panikou a končí hororem & totálním emočním vyčerpáním. Skvělá kamera s úchvatnými úhly záběru, famózní choreografie. Žádnou filosofii nebo poselství však v Climaxu nehladat! Pouze čistou deskripci a intenzivní prožitek. (25.02.2019)

Jak vidím Gaspar Noé, hned jsem v pozoru. Počítám s abstraktním námětem, absurdním zpracováním a celé to bude na atmosféře devadesátkového francouzského techna a houseu. Tady prostě není moc co řešit. Filmařsky je to skvost. Úvodní taneční scéna představuje, že i v tom největším tanečním zmatku se dá najít obrovský kus linearity. Výbornej vstup do světa tanečníků, kteří následně trošku nudně kecají nesmysly do kamery, aby se představili. V tu chvíli režisér zajímavě odkazuje na osmdesátkové horory, čímž si u mě taktéž vysloužil respekt…no a pak to vypukne. Nemá smysl cokoliv psát, tohle se musí vidět. Šílenství na filmovém plátně, záběry, které si hrají se zvuky, obrazy, s pozadím, kamera, co vytváří neuvěřitelné kreace…a především dění, které si nevymyslíte. (16.06.2021)

Intenzivní, tísnivé a opulentní formou. Film, který vlastně nemůžu nikomu doporučit (dvojnásob ne lidem, kteří Gaspara Noého neznají), protože jeho sledování je každou minutu více a více nepříjemné. Ve výsledku jsem však cítil nejen úlevu z útěku ze sálu, ale hlavně postupný pocit pronikání do celého "utančeného cirkusu". PS: málokterý film dal mému ťukání prsty na koleno tak pevnou a dlouhou melodii, některé scény jsem i díky hudbě vnímal jen s odstupem (jako poletuíjcí kamera...) (01.11.2018)

Takhle zvrtnutý večírek jsme tu ještě neměli. Geniální muzikálové jednozáběrové intro, zopár keců pro poznání postav a jde se na to. Pro účastníky/nešťastníky nežádoucně efektivně namíchaná sangria umí kouzla. Koulervoucně vtahující tripový zážitek z Noého filmografie nejpodobější Enter the Void, ale tentokrát na prostoru pár místností a jedné chodby. Tančení a jančení, kolektivní paranoja, halucinogenní šílenství. Napínavé a místama až děsivé, na Noého však nakonec v sexu i násilí docela umírněné. Čtyři hvězdy v rámci festivalové atmosféry (rozuměj konstantním hladu po inovatívních věcech), ale jinak je to stejně bezobsažná a do své formy zahleděná blbina s rádoby filozofickým vhledem jako většina jeho filmografie. [Cannes] (16.05.2018)