Chvilky

"Anežko co potřebujete? Každý něco potřebuje… Co potřebujte, abyste mohla cítit své potřeby?" Chvilky, které stráví studentka Anežka u psycholožky, patří za mě mezi nejsilnější momenty tohoto jinak docela těžko stravitelného filmu, Sice tu dotyčná ze sebe není schopna vydat ani slovo, divák sledující všechny ty předchozí Anežčiny "chvilky" (nevyžádané rady, které je dotyčná nucena přijímat od jednotlivých členů rodiny, nepříliš utěšený milostný život, obětavá péče o babičku i psychicky nemocnou matku) však tomuto mlčení i docela rozumí. Čemu ale moc nerozumí je, co bylo či je příčinou všech těchto toxických "chvilek". Ve finále to v člověku vyvolává pocity bezvýchodnosti a beznaděje. Jenovefa Boková tuhle bezvýchodnost a beznaděj ztvárnila skvěle. Ale to mi v tomto případě na víc než na 3 hvězdičky nestačí (08.07.2022)

Ty bláho, tak tyhle "Chvilky" už bych asi další chvilku sledovat nedokázal bez toho, aniž bych si pak šel hodit provaz. A přitom je to vlastně tak krásnej a všeříkající film! Je totiž vážně umění nalepit na sebe dramatické a legrační momenty tak, aby udávaly rytmus silně melancholickému snímku. Velká láska tohlecto, a zdaleka nejen díky Jenovéfě! [Netflix] (06.01.2021)

Když tuzemští mistři dělají velké umění je to obvykle problém. Výsledek je takový nijaký, budí dojem stokrát viděného, něco tomu prostě chybí. Chtělo by to více invence, pokud mám ambice dělat art. A nebo si přiznat, že každý nemůže být Godard či Bergman. Statické kompozice tou invencí nejsou, působí spíše pozérsky v kontextu nevyrovnané formy. Jen Jenovéfa mne dokázala přesvědčit že není nejhůř. 50% (21.08.2019)

Všude samá sociální deviace, ale rozhřešení nikde. Hlavní hrdinka (výborná Jenovéfa Boková) se bytostně trápí s pesimistickou babičkou, nicnedělající matkou, náročným otcem i ženatým milencem tak moc, že to u psycholožky ani nedokáže vyjádřit slovy, a jako řešení se rozhodne zachovat zcela stupidně a nebezpečně pro sebe sama. Všichni do ní akorát rýpou a podrývají jí sebevědomí, ale ona to vždy jen pasivně přijme, nikomu nic neřekne a přetvařuje se, aby se pak mohla vyplakat někde v soukromí. Řada diváků, též do jisté míry podobně utiskovaná a citově manipulovaná vlastní rodinou, se v tom jistě pozná, avšak film jim z té pasti cestu ven neposkytne, místo toho jen tiché trpění. Z filmu čišící a zpočátku značně pozoruhodná opravdovost a cit pro dialog nakonec válcuje chladná deprese, jejíž "chvilky" s rodinnými příslušníky nabízejí světlo na konci tunelu jen velmi nezřetelné a mihotavé. (01.07.2018)

Dobrý film má prý hlavně vyvolávat diskuze. Četla jsem to tolikrát a vlastně se k této myšlence sama přikláním. Tento snímek kritérium splňuje na sto procent. Odcházela jsem z něj rozpačitá, hned poté jsme o něm zvládli víc než hodinu zapáleně diskutovat. Rozebrali jsme ho do posledních detailů, napadalo nás, jaké měla Anežka vlastně reálné možnosti, zda má šanci cokoliv změnit, jestli snímek přináší nějakou proměnu, jestli si měl udržet tempo z prvních scén, proč zrovna takový konec... V průběhu projekce jsem několikrát přemýšlela, v kolika z nás diváků určitá situace vyvolala vzpomínky na podobný zážitek z vlastního života, o němž raději nikde nevypráví. A jestli právě toto není "ten pravý život", život, který nic dalšího nepřináší. Tuhle sílu má opravdu málokterý film. A přestože si osobně nemyslím, že by bylo nezbytné demonstrovat prázdnotu a neukotvenost hlavní hrdinky také prázdnotou a neukotveností formy a vyprávění, za mě to bylo prostě dobrý. (01.07.2018)