Ema

Dívka, která si hrála s ohněm... v rytmu reggaetonu. Larraín si nikdy moc nezakládal na zápletkách. V Emě na příběh a vývoj víceméně rezignoval. Ani Ema nežije pro velké příběhy, ale pro přítomný okamžik. Následky ji nezajímají. Může se stát cokoliv, nemusí se stát nic. Ve skutečnosti se skoro všechno podstatné odehraje až v parodicky přestřeleném melodramatickém závěru, který zejména naplňuje naši potřebu uspokojivého konce (spíše než aby dával smysl v kontextu předchozích minut a vykreslení postav). S tím, jak se osamostatňuje od partnera, začíná hrdinka žít tak, jak je film vyprávěn – zcela svobodně a podle vlastních pravidel. Raději než slovy, která v sobě mají zvláštní divadelní umělost (podtrženou frontálním snímáním dialogů), komunikuje svým tělem. Když tančí, když se s někým miluje, když chodí z místa na místo a kamera ji všude následuje... Larraín nám pomocí různých rytmů, pohybů a barevných kontrastů umožňuje se na ni napojit, zažívat společně s ní slast z emancipace i obavy z rodičovství. Zároveň její mnohdy zvláštní a nesnesitelné chování neomlouvá ani ji za něj netrestá. Dopřává ji stejnou volnost jako divákovi, kterého nikam nevede a k ničemu nenavádí. Díky tomu jde o film, který vás buď strhne a uchvátí (můj případ), nebo vás bude neskutečně iritovat, protože si budete případat ztraceni. 80% (02.05.2020)

Hodně jsem se bál, že to bude jen další story o holce, která svoje trauma ze ztráty dítěte (dozvíme se to hned na začátku, tedy žádný spoiler) zahání sexem a tancem na parties. A ono to nakonec nabralo úplně jiný směr, ač souhlasím s Mattym, že to bylo přepálené a nelogické, přesto vlastně lepší závěr, než kdyby to byla tradiční banalita s poselstvím "sex a večírky nenahradí rodinu". (07.07.2020)

Pablo Larraín to opět nedělá divákovi jednoduché. Odbarvená Mariana Di Girolamo řádí v ulicích Valparaísa s plamenometem, tančí reggaeton v ulicích a vypadá to, že se vyspí s každým bez ohledu na pohlaví. Jenže pod touto možná až přehnaně efektní slupkou je ještě příběh o matce, která nezvládla adopci. Její šílený plán, jak vztah s adoptovaným (a ještě před počátkem filmu vráceným) kolumbijským synkem napravit, teprve dělá film zajímavým. Podobně jako nestandardní vztah s manželem (Gael García Bernal). Ale na mne bylo asi těch efektů až moc. (07.07.2020)

Chápu, že tento film nebude pro každého, protože dějově je téměř na nule a spíš tak jako sonduje život svobodomyslných lidí, kteří zastávají motto Carpe diem a je jim jedno pokud svými činy někoho zraní. Hodně to zavání dnešní modernistickým LGBT přesvědčením a v podstatě se tady ničemu meze nekladou a zdejší postavy žijí absolutně bez předsudků. Ač se tomu sama divím, Ema mi sedla velice dobře a Larraín se mi trefil náladou a atmosférou přímo do noty a potěšilo mě i taneční a hudební pojetí filmu, který ve mně trochu občas evokoval nedávný Climax. Pro konzervativní diváky asi nevhodný film, protože morální hodnoty se tu opravdu zastání nedočkají. Pro mě ale asi druhý nejlepší zážitek z (TADY VARY) . (02.08.2020)

Mám ráda filmy, jejichž důležitou součástí je hudba, takže tohle krapet ulítlé drama v rytmu reggaetonu mě prostě nemohlo nechat chladnou. Hlavní hrdinka mi sice svým chováním k srdci nějak extra nepřirostla, byla však přinejmenším stejně divoká jako hudební žánr, který vyznávala, a tak jsem se jejím prostřednictvím ochotně nechala unášet na vlnách tance a svobodomyslného životního stylu. Kromě Emy, kterou více než přesvědčivě ztělesnila nadějná Mariana Di Girolamo, mě herecky velmi zaujal Gael García Bernal. Asi zatím nejvíc od jeho parádního debutu v Amores perros. Když k tomu všemu připočtu téměř dokonalé vizuální zpracování příběhu společně s dost překvapivým rozuzlením, tak je jasné, že nebudu snímek hanět, ale jen a jen chválit. Po dlouhé době jsem vyrazila do kina a musím podotknout, že to stálo za to. Emě totiž stříbrné plátno opravdu sluší. Viděno v rámci unikátní přehlídky Tady Vary v DK Střelnice Rumburk. (80%) (07.07.2020)