Řidič slečny Daisy

Vyčítat tomuto snímku, že se jeho autor vydal pouze " příjemnou " cestou a závažná témata jen tak lehce naťukává ( našlapuje opatrně kolem nich), či je zcela ignoruje je jako, kdybyste si při pojídání čokoládové zmrzliny povzdechly.....škoda, že je tak sladká, trochu hořké chuti by neuškodilo. Tento snímek totiž v prvé řadě je o tom, že život nekončí po 60 - tce a je nesmírně těžké si sobě samému připustit, že něčeho nejsme schopni bez cizí pomoci. Přesto právě takováto " nucená " pomoc, může nakonec býti tím nejlepším, co nás na sklonku života může potkat. Toto je případ i tohoto snímku podle divadelní hry Alfreda Uhryho, ve kterém excelují ( v tomto případě by se spíše nabízelo slovo hrají či ho žijí ) Morgan Freeman coby Hoke a Jessica Tandy jako tvrdohlavá americká židovka Daisy. Možná by se snímku dal vyčítat " laciný závěr " , ale v tomto případě ten konec k snímku jednoznačně patří, člověk chápe co tím básník chtěl říci a proto ho bez námitek přijímá.... (09.06.2010)

Nenápadný a príjemný príbeh, ktorý sa nesnaží hrať priveľa na city, no i tak dokáže jednoducho dojmúť. Na filme možno prekvapia 4 Oscary vrátane najlepší film, pritom Šofér slečny Daisy bol v ten rok v konkurencii takých zasadných filmov ako Moja ľavá noha či Narodený 4. júla Olivera Stona. Jeho víťazstvo sa tak dá možno chápať, že Akadémia uprednostnila jednoduchý príbeh z ,,jesene života" nad traumatickými zážitkami z Vietnamského konfliktu (s nimi Stone triumfoval už pár rokov predtým), pričom výpovedná hodnota oboch filmoch je v mnohých prípadoch rovnako zrovnateľná. Všetci traja hlavní predstavitelia zvládli svoje postavy veľmi dobre, dokonca skôr ako samotná oscarová Jessica Tandy sa mi tu viacej pozdával Freeman, ktorý tu dozaista predviedol jeden zo svojich najlepších výkonov. Vo filme sa mohol objaviť aj nejaký zvrat, ktorý by ho viacej zdramatizoval, ale ku celkovej povahe filmu to až natoľko nevadí. Pri krásnej záverečnej scéne síce nenabiehajú slzy (aspoň u mňa to tak bolo), ale dokáže vyvolať súcit. (20.12.2008)

"Driving Miss Daisy" je podľa mňa veľmi príjemným filmom. Skvelá atmosféra, sympatické postavy a film podľa mňa na nás skutočne dýcha aj po skoro 30-tich rokoch. Mám pocit, že Morgan Freeman a Jessica Tandy sa tu vedeli vynikajúco doplniť. A okrem toho Dan Aykroyd ako syn slečny Daisy je tiež vynikajúci. Film je pekne natočený, má v sebe niekoľko úžasných momentiek, no najviac na mňa asi rezonuje scénka, kde bude umiestnená v synagóge bomba. Bohužiaľ, takéto veci sa kedysi diali a dejú sa aj dnes. A nič s tým nespravíme. Jediné čo môžeme, je nejako to akceptovať a snažiť sa vyhnúť miestam, kde sa také veci dejú. Lenže kde sa dnes nedejú? Ale to je mimo tému ohľadom filmu. Hudba Hansa Zimmera... čo viac je treba povedať. Hans Zimmer vždy vedel dať do filmu vynikajúcu hudbu. Nikdy to neruší a je to krásne zladené. Jediné čo je trošku očividné je reklama na Coca Colu. Ale product placement je dnes úplne všade. Len tu to bolo trošku očividné. No nič to filmju nejako moc neberie. Myslím si, že dialógy medzi dvoma hlavnými hrdinami sú jeho najsilnejšou stránkou a celkový dojem z filmu je veľmi silný. Nebudem klamať, podľa mňa je to vynikajúci film. A rozhodne hodný toho, aby ste si ho čekli. Hodnotenie: A (30.12.2017)

Schopná sama řídit už příliš není, pořádně se rozčílit ovšem ještě ano. Jejím synem najatý černošský řidič Hoke jí zpočátku sice vadí na každém kroku/ujeté míli, nakonec však mezi nimi započne krásné, byť nikdy nepřiznané přátelství. Ona ho naučí psát a číst, on ji zbaví předsudků. Ve starobinci pak poznává jediného člověka – svého šoféra. Příběh má silné autobiografické rysy, nakonec nečekaně výrazně promluvil do předávání všelijakých prestižních filmových cen. Divák ocení vyjma hereckých výkonů četnou ironii, řadu cynických scén i velmi příjemnou atmosféru. Nakonec nicméně velmi korektní a málo dramatické. (18.09.2016)

Kdykoli Řidiče slečny Daisy vidím, vzpomenu si na povídku geralda Durrella Fred neboli Dotek teplého jihu (hledejte ji v knize Vdáváme matku), kde popisuje svůj krátký pobyt v domácnosti jisté americké dámy, veselé a milé, která ale spolu se svými přítelkyněmi velmi odsuzovala černochy. Durrella to uvádělo do rozpaků o to víc, že jejich rozhovorům netečně naslochal její starý černošský sluha Fred. Ptal se jí, zda jí není trapné před ním mluvit o negrech atd. Velmi se tomu podivila o odpověděla: "Můj prapradědeček koupil Fredova prapradědečka už v roce 1850. Mám na to stále účtenku. Fred není žádný negr. Fred patří do rodiny." :-) Takhle nějak to zjevně bere i slečna Daisy. S krajní nedůvěrou se dívá na nového šoféra, ale ke své letité černošské kuchařce výhrady nemá. Ta přece patří do rodiny. Ten film totiž není o rasismu, ale xenofobii a to je něco jiného. Strach z neznámého. Jinak krásný příběh a výjimka, popírající pravidlo, že každý hollywoodské melodrama chce diváka dojmout násilím, asi jako když vám skřípnou ruku do mandlu. Tak tady ne. Kultivovaný sentimentální film. 100% (08.02.2006)