Poslední aristokratka

Aristokratka místy potěší, rozhodně neurazí, ale žánrově to vyjádřit jako 'komedie' je myslím silné slovo. Snímek táhnou herci a dokonalé in i exteriéry, jen se nemohu rozhodnout mezi 3 a 4. Dnes dám víc, ale tohle je jeden z těch snímků, kdy lituju, že tu není trochu širší škála hodnocení.___ zlatohorské kino plné do posledního místečka! :-) (28.10.2019)

"Maminka byla vždycky tak půvabná. - Ano, kromě doby, kdy čekala Vás. To děsila i psy nadlesního." Poslední aristokratka je veskrz úsměvná jednohubka, u níž jsem se sice neválel smíchy, nicméně mě v nejednom momentě dokázala celkem nenásilně pobavit. Ústřední "Kostkové trio" se mi zdálo poněkud sušší (postava Vivien mi přišla velkou část děje vyloženě pitomá), zatímco "služebnické trio" si své role vyloženě užívalo - hlavně Eliška Balzerová se svou ořechovkou a Pavel Liška se svým vypelichaným hypochondrismem. Tvůrci možná mohli trochu více zatlačit na humornou notu, protože ve výsledku jde o vesměs průměrnou komedii, jež v rámci žánru nijak výrazně nevyčnívá. P.S. "Na hraběcí exponáty, prosím, nesahat." (07.01.2021)

„MARIE, JSI NAŠE POSLEDNÍ ARISTOKRATKA...“ /// Asi takhle. Nejsem nějakej zarytej fanda knižní předlohy. Nepřipadá mi ftipná tak, že bych se za bachor popadal. Ale úsměv vyloudila. Třeba chamtivej otec… Tady je to horší. By mě zajímalo, komu se takováhle prostoduchá filmařina může líbit. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Stejnojmennou knížku, kterou v roce 2012 napsal Evžen Boček, neznám. 2.) Zdědili jsme hrad. (A nemáme prachy). /// PŘÍBĚH *** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ ne (08.09.2020)

Adaptace současného literárního bestselleru Evžena Bočka je sice typickým filmem pro nejširší diváckou obec, jeho humor ale není prvoplánový, spíše situační a vychází z celkem poctivě budované kritické sebereflexe. Schopnost nebrat se smrtelně vážně, slovní žonglérství, smysl pro rytmus a pointu – to vše přesvědčuje o tom, že Vejdělkovy filmy nemusí být pokaždé jen na jedno použití. Střet newyorských snů s krutou českou realitou, rámovaný pohádkově bílými zimními scenériemi, působí podstatně svěžeji a svižněji, mnohé situace jsou pojaté sice víc "divácky", ale v konfrontaci s některými porevolučními restitučními komediemi (Hotýlek v srdci Evropy, Ještě větší blbec, než jsme doufali) rozhodně nezaostávají. V žádném případě tu nejde o samoúčelný smích, vyluzovaný na základě laciných vtípků – diváci tu nejsou nuceni čekat na povel, kdy se mají právě zasmát, ale sami si volí, která situace je vtipná. Tomuto účelu zcela vyhovují skvěle typově obsazení herci – je nabíledni, že zaručený úspěch tu sklízí Eliška Balzerová v roli jadrné hospodyně, ale svou bezpečnou polohu tu nachází i všichni ostatní: Pechlát v groteskně střižené figurce suchopárného kastelána, hledajícího smysl života v odhánění muflonů, Liška coby poněkud směšný hypochondr, který na žádnou práci nesáhne, Čermák, jehož znovuzrozený hrabě naznačuje, že tento charismatický herec se univerzálním drsňákem současných krimiseriálů stal nejspíš omylem. Dyková vytváří v silně karikující poloze typickou newyorskou fiflenu, uvyklou zaoceánským móresům, vyznávající s téměř nábožnou úctou vše, co úzce souvisí s britskou královskou rodinou, zejména s princeznou Dianou, a vystavenou nepříjemným konfrontacím se světem deziluzí. Romantika je ponechána v souladu s oficiálním diváckým zájmem na příslušnících nejmladší šlechty v Čechách, tedy na sympatické Yvonně Stolařové a Zdeňku Piškulovi; kolorit ospalého zámeckého hnízda doplňují i nemnohá sólová vystoupení herců stojících na opačné generační křivce – za všechny připomenu třiadevadesátiletou Zdenku Procházkovou a její lipicány. Spor o to, zda film odpovídá knižní předloze je v tomto případě zcela irelevantní, protože to, co se na stránkách nenáročné Bočkovy knížečky jeví jako neotřesitelné, je filmovou kamerou jen nepatrně rozvedeno a zvýrazněno. V úhoru současné filmové komediální produkce je Poslední aristokratka vkusnou, nevtíravou a příjemnou podívanou, jejíž popularita by v jistém smyslu mohla vystrnadit i jeden z přeživších kánonů štědrovečerní obrazovky – Vorlíčkovu Popelku. Budiž jí to přáno. (11.04.2020)

Rozhodol som sa tento rok dať ešte jednu šancu československej kinematografii. Alebo presnejšie, s návštevou kina. Akosi som nemal tohto roku šťastie na kvalitné československé snímky, no veci sa trošku zmenili po tom, čo som zistil, že film "Poslední Aristokratka" napísal a režíroval Jiří Vejdělek. Človek, ktorý je zodpovedný za filmy, ktoré sa mi veľmi páčili a preto som si povedal, že tomu dám šancu. Takže sme s manželkou kúpili lístky, posadili sa v kine a odchádzali sme konečne obaja spokojní. Tento film ma pobavil. A smial som sa na ňom skoro po celú dobu. Príbeh je jednoduchší, no humor ma skutočne vie veľmi dobre pobaviť. Mám rád postavy v tomto filme, pobavili ma jednotlivé situácie, no je pravda, že niektoré fóry boli tak trošku nasilu. Ako napríklad stratené plechovky arašidov. Mal som pocit, že to do filmu dávať ani nejako nemuseli. Okrem toho si myslím, že film sa musí odohrávať niekedy v období medzi rokmi 1990 až 2001. Dôvody sú tie, že jazdia ešte staré autobusy, auto nášho právnika a najmä keď sa pozerá cez okno lietadla na New York, dvojičky ešte stoja. Odhadol som to tak na rok 1995. Postavy sú podľa mňa vtipné. Kastelán Josef si snáď všetky scénky pre seba uchmatol a rovnako aj Pavel Liška ako hypochondrický údržbár. Ale mám rád aj pani Tichú a ako si postupne vybuduje priateľstvo s mladou Máriou. A ako sa rozhodnú všetci, že bude najlepšie zámok zachrániť. Okrem toho skvelé gagy ako napríklad nacistický záchod so špeciálnym splachovadlom. To je skutočne skvelé. Alebo aj scénka, kde Anna Polívková hovorí, že s aristokratmi nepocestuje lietadlom (dôvod neprezradím). Pre mňa ide o jednu z najlepších komédii tohto roku. Lebo som sa na nej skutočne najviac od srdca nasmial. Vejdělkov humor mi proste sedí. A teším sa, s čím príde nabudúce. Hodnotenie: A (27.10.2019)