Zločin v šantánu

Už kvůli unikátní herecké sestavě je tento film naprosto zásadní. Bohužel je tato sestava natolik nesourodá, že se ani Menzelovi nepodařilo dát tomu jednotnou štábní kulturu. Suchý není pro film stvořen vůbec, Šlitr nepochopitelně (jakkoliv dobře) v každém záběru ihned sedá k pianu a zpívá, Brodský naopak hraje profesorsky, Grossmann noirově, Libíček komediálně, Svěrák a Smoljak civilně... Přesto mě tento film baví a beru ho v potaz jako neprávem modrý film v červených režijních počinech Jiřího Menzela. (15.12.2012)

Je úsměvné číst zdejší nechápavé výtky o „nepovedené krimi“ a „slabé komedii“. Škvoreckému se Suchým šlo úplně o něco jiného. O kritiku režimu, který ohýbá právo a justici podle toho, jak se mu zrovna hodí, což je patrné hlavně v poslední třetině filmu, který žánrově úplně přehodí výhybku. A je nutné si uvědomit, v jaké době film vznikl. V napjatém čase podzimu roku 1968, v neblahém tušení věcí příštích (čistky v uměleckých kruzích, nucené emigrace) a na výsledku je to sakra znát. Proto se humor často míjí účinkem, herci jsou bezradní a filmem prostupuje taková lehce pochmurná atmosféra pohřebního ústavu. Ale díky za ty pěkné písničky a Evu Pilarovou, která tady byla fakt kočka. (16.10.2013)

A já mám tenhle filmeček rád. Ano, honí se tu hodně zajíců najednou – detektivka, muzikál, komedie, politická satira, pocta klasické prvorepublikové filmařině –, ale je to chytré, má to grácii, poetické a zároveň svižné dialogy (Suchého rukopis se nezapře), spoustu neodolatelných momentů, mj. jednu z nejkrásnějších milostných scén, co znám, a celkově takový prima nahořkle-nonsensový nadhled nad absurditou života, platný stejně v komunistickém Československu let šedesátých jako v nepoměrně svobodnějším Česku málem už o půl století později. Ten tragikomicky natahovaný a nakonec ne tak docela uzavřený konec, to je sama o sobě filmová báseň o touze po životě a o marných nadějích, politické prohlášení a filosofický esej v jednom. Vlastně mám pocit, že to s lety ještě dozrálo. (26.05.2012)

Zločin v šantánu je klasický šedesátkový pelmel. Pod vlivem určité nálady se na jednom filmu sešla parta autorská Škvorecký / Menzel, autorsko - interpretační Suchý / Šlitr, účinkující Grossmann / Smoljak / Svěrák a zpívající Pilarová (plus celá řada dalších nesourodých tváří té doby). Slovy Menzla mělo jít o další krimi napsanou Škvoreckým, tentokrát v retro variantě na způsob Martina Friče. Na papíře zůstal nápad na půl cesty mezi filmy s poručíkem Borůvkou, které se trilogií nikdy nestaly. To se tedy nepovedlo. Ačkoli Suchý byl na každý pád vděčný za další film pro lidi ze SeMaForu. Stažení z kin zapříčinila primárně Škvoreckého emigrace, přičemž někteří by rádi věřili tomu, že tato nepovedená krimi snad mohla být považována za provokativní. Ale ne všechno ze zlatých šedesátých musí být chápáno jako geniální. (16.02.2009)

Průměrný film, který však je prakticky vycpán samými písničkami, takže na samotný děj nezbývá moc času. Ale významný je hned z několika aspektů. Poprvé se v něm před kamerou objevil Ladislav Smoljak a Zdeněk Svěrák (ten výtečně zahrál státního zastupce). Poprvé a naposled se na filmovém plátně ukázal Jiří Grossman. Je neuvěřitelné, že za tři roky zemřel a Jiří Šlitr dokonce již za rok. (14.12.2007)