Pokání

V meste zomrie starosta, no ktosi mu po smrti nedopraje pokoj a noc čo noc ho zarputilo vykopáva z hrobu. V priebehu súdneho procesu riešiaceho toto narušenie poriadku sa postupne odkrýva skutočný charakter mŕtveho: Varlama Aravidzeho - lokálneho despotu, ktorý mal schopnosť robiť z priateľov nepriateľov a naopak. Metaforami naplnená obžaloba boľševizmu je založená na príbehu, ktorý preskakuje v čase a predsa drží pokope silou zdrcujúcej výpovede. Absurdita jednotlivých výjavov je založená na zmiešavaní prvkov z rôznych historických období (policajti v stredovekom brnení vs. autá), na horúčkovitých snoch jednotlivých aktérov predznamenávajúcich neradostné osudy obetí mocenskej svojvôle a taktiež na spôsobe vedenia súdu samotného: obžalovaný je ten, kto na zločiny upozorňuje a nie ten, čo ich spáchal, pričom zámienkou na vedenie procesu je ohrozenie mravnosti. Tengiz Abuladze spomína, že pri nakrúcaní filmu sa inšpiroval dielom Luisa Buňuela. Obrazová sýtosť sledu absurdít, náhle striedanie snov a reality, fantastické motívy (skoro ma odrovnal diabol spovedajúci syna obete a pojedajúci pri tom surovú rybu) tomu do určitej miery nasvedčujú. Spôsob a téma však zaťažujú film tak silnou dávkou smutnej dumy, pri uvedomení si škôd, aké na každom smrteľníkovi v našom pásme komunizmus napáchal, ktorá nedovoľuje odľahčujúco sa pousmiať na inak zábavných momentoch. (27.09.2006)

Sice jsem začal celou Abuladzeho trilogii posledním, nejslavnějším dílem, ale jsem si jistý, že vzhledem ke slávě právě Pokání určitě nejsem jediný. A musel jsem si to celé nechat projít hlavou, abych k tomu dokázal napsat něco ucelenějšího. Rozhodně se jedná o chytře vystavěné podobenství, kde se v podobě, mluvě a chování místního starosty odráží hned několik světových diktátorů a jejich teze, potažmo celá ideologie. Bavilo mě to zde objevovat a čekat, k čemu celý film dospěje, ale jednak mě to nikdy pořádně neuhranulo, abych z toho měl tak monumentální zážitek jako jiní a zároveň mám trochu obavy, jestli celá ta komplexní výstavba není jen podrobnějšími variacemi na již řečené/viděné. Musím si to někdy pustit znova, protože v tomhle si nejsem jistý, ale naštěstí jsem si z toho po prvním zhlédnutí odnesl dost, co mi stačí k nadprůměrným dojmům. Hlavně tedy dopady režimu/ů, včetně zatýkání nevinných pro prospěch umělého boje proti "nepříteli" a psychického zhroucení těch, co s režimem táhli, ale jeho dopady si neuvědomovali. Je to pozoruhodné dílo, byť stále nevím, jestli až tak. V brzké době to budu muset zjistit. Slabé 4* (13.03.2024)

Včera jsem se s chutí podíval hned na tři gruzínské snímky z éry SSSR a Abuladzeho trezorový snímek byl dokonalým vyvrcholením. Jestliže jsem u Blankytných hor psal o pokulhávající kvalitě některých "perestrojkových" filmů, zde musím na svou poznámku navázat poznáním, že Pokání mezi nimi představuje výjimečnou perlu. Žánrové rozhraní komedie / drama / podobenství zde výborně funguje jak za pomocí absurdních situací a humorných vložek (svérázné spěvokoly mi hodně evokovaly italskou komedii "Moji přátelé"), tak ve vyprávění silného lidského příběhu i zakompováním stylizovaných snových výjevů s hlubokou symbolikou a přesahem. Jak říká jedna z postav, minuly časy, kdy se lidem neomylně tvrdilo, že je stvořil Bůh, a říkají se teď jiné pravdy, které se dosud pro změnu zatajovaly. To pouze jedna vládnoucí ideologie vystřídala druhou. Nastoupila nová, lstivá taktika. ,,Podepíšeme jim všechno, dovedeme to do absurdnosti, do úplné nesmyslnosti." Slepá spravedlnost s pevným mečem a váhama se ocitla jako rukojmí pod vedením novodobého diktátora Starosty. Absurdní konání z opoziční strany se v krizové chvíli stává působivým protestem, z příběhu zdánlivě poblázněné paní obžalované s kacířskými nápady se vykloubí pro vládnoucí stranu mnohem větší a komplikovanější nebezpečí, než se na první pohled zdálo. Velice působivá umělecká reflexe (nejen) stalinské totality a vykonstruovaných procesů 50. let. 90% (viděno v rámci "Challenge Tour 2020" – 30 dnů se světovou kinematografií) (11.03.2020)

Ocenění: MFF v Cannes ´87 (Francie): - Cena kritiky FIPRESCI, Hlavní cena poroty, Cena ekumenické poroty. - Nominace na cenu Zlatá Palma. MFF v Chicagu ´87 (USA): Cena Stříbrný Hugo pro nejlepšího herce (Avtandil Makharadze). Zlaté Glóby ´88 (USA): Nominace na cenu za nejlepší cizojazyčný film. Nika Awards ´88 (SSSR): Ceny pro nejlepšího herce (Avtandil Makharadze), pro nejlepšího režiséra, za nejlepší kameru, za nejlepší výpravu, za nejlepší scénář a za nejlepší film. (02.10.2013)

POKÁNÍ je nesporně mimořádný film, jehož poselství není možné v žádném případě zužovat na pojmy jako superego nebo komunismus. Vznešené ideály, velké myšlenky, vypjatý patos, vznosná gesta, to všechno jsou rovněž "jenom" lidské pojmy a nezachází-li se s nimi s náležitou úctou, velmi rychle retardují - i na zločin. Poznávací funkce filmu, o nějž se vydatně spoluzasloužil tehdejší generální tajemník gruzínských komunistů a pozdější ministr zahraničí gorbačevovské pěrestrojky i gruzínský prezident Eduard Ševarnadze, byla ve své době nesmírná (mj. upozornění na závažnost gruzínského kulturního národního dědictví, potvrzení existence zapíraných tzv. psychušek, čili zneužívání psychiatrie pro politické účely). Film přerůstá pro toho, kdo chce a umí naslouchat, do nadčasového podobenství o základních prvcích všelidských ideálů: lásce, nenávisti, šlechetnosti i zločinu. A velkolepá filmová řeč, která je jeho základním vyjadřovacím prostředkem, nesporně spoludovytváří nadčasový rozměr nejen díla, ale i odkazu svého pozoruhodného tvůrce. (14.12.2007)