Vlastníci

JÁ BYCH BYL NEJRADŠI, KDYBYCH SEM NEMUSEL UŽ NIKDY CHODIT. Jiří Havelka zazářil v seriálu Až po uši, přišlo pár reklam a několik filmů, zjistil jsem, jak velký divadelní talent to je a i jeho moderátorské aktivity se mi líbí (Magnesia Litera, Ceny české filmové kritiky). Už dávno mě napadlo, že by mohl natočit komedii, u které režisér i divák přemýšlí. Právě proto mě dvojnásob štve, že mě ten film tak minul. Mám s ním stejný problém, jako se seriálem Mindhunter - je mi naprosto jasné, co co tvůrcům šlo, ale zasáhnout mě se jim nepodařilo. Pravda, byl jsem překvapen, jak rychle mizí komedie a stává se z toho regulérní drama lidí, kteří když se dohodnout nechtějí, tak se zkrátka nedohodnou, ať k tomu mají jakýkoli důvod. Ani to, či hořký konec mé hodnocení nezdvihl výše. A dost mě iritovala ta přílišná repetitivnost (Malý, Melíšková). Stříhat, krátit! Příště budu snad spokojenější, pane Jiří. (02.12.2019)

SPOILERy! Trochu som sklamaný iba z toho, že predstaviteľka najsympatickejšej postavy zosobňujúcej hlas rozumu, dohnaná debilitou a egoizmom ostatných k odhaleniu svojich slabostí, ktorá väčšinu času keď má slovo, ťahá sympatie a divácky zážitok skoro až k piatim hviezdam (Tereza Ramba), neuhrala záverečný výstup. Nie som si istý, či to bolo herečkou alebo réžiou, prikláňam sa skôr k tomu druhému. Zvyšok filmu je totiž Ramba úplne presná v gestách a pokiaľ nehrala vlastnú povahu, podozrievam autora, že ju stvoril podľa skutočnej osoby (niekoho na chlp rovnakého som dokonca sám poznal). V zvyšku postáv, naopak, (paradoxne možno ešte s výnimkou homosexuálneho charakteru) hrajeme len na také tie povrchové stereotypy a la tá naše povaha česká. Niektorí to uhrajú aj tak (Melísková, Havlová), niektorí v tej repetitívnosti začnú byť otravní (Lábus), a vedlajšie postavy sediace mimo stolu, na mňa osobne nefungovali vôbec, a to bohužiaľ vrátane Novotného. Navyše má režisér dosť často problém odhadnúť hranicu medzi inteligentnou konverzačkou a bláznivou estrádou a tak, hlavne ku koncu miestami skĺza do buraniády. A ja absolútne nemôžem prísť nato, čo z toho bol zámer. Či muselo byť buranskejšie spracovanie tým viac, čím viac sa dostávali k slovu burani, až to celé ovládli po tom, ako inteligencia spáchala harakiri; a rovnakú dilemu mám s trailerom, ktorý na mňa pôsobil, že cieli skôr na českú kinomajoritu, ktorá pritom cieľovkou vôbec nie je. Vlastníci obsahujú množstvo umýselných alebo neúmyselných, viac či menej iritujúcich detailov, ale ako celok sú skrátka strašne iní a zábavní a depresívni, a už len to sú dostatočné dôvody im fandiť. Konečne niekto prišiel nato, že keď musíme neustále točiť o tom istom, vieme obmieňať aspoň formu. A prekvapovať. Od určitého momentu som bol stopercentne presvedčený, že to tam celé vybuchne a oni ich (nás) v tom na koniec všetkých nechali žiť. Čo ste si zvolili, to máte; pri perfektnej titulkovej scénke z kúpelne, zrazení na kolená, keď sa do toho baráku, krajiny, sveta, rozhodnú priviesť ďalšie dieťa. Sme my vôbec normálni? (31.03.2020)

Psychicky vyčerpávající schůze SVJ ve své názorné hořkosti předvede, že když jde o majetek, smějící se bestie ožívají. Osobně preferuji posílat na podobné mítinky svého consigliere.. Mohlo to být chytřejší, ale taky desetkrát hloupější. Zrcadlo zaplněné křivými hubami, kterému ubírá na lesku někdy až přílišné karikování a absence smyslu pro míru (Malého firmičky), ale to jsou jen malé mouchy na jeho povrchu, přes které se stále hravě poznáme. Havelka si zaslouží pochvalu jak za zvolenou cestu k obnažení rysů naší malosti, tak za poměrně úspěšně zvládnutou práci ve střižně, protože u takové prostorově i personálně sevřené konverzačky je nesmírně důležitý „timing“ komična. P.S.: Ladislav Trojan asi neměl v kariéře lehčí role, ale když na chvíli verbálně ožil, stálo to za to.. (02.04.2020)

To je furt řečí, jak v ČR nevznikají žánrovky, a přitom tu vznikl jeden z nejdrásavějších hororů posledních let, který na konci člověka vyplivne zdevastovaného a pošramoceného. Mnozí, včetně samotného autora uvádí jako hlavní referenční dílo "Dvanáct rozhněvaných mužů". Svým vykreslením lidské malichernosti a sebezahleděnosti, konceptem klaustrofobního papiňáku celé společnosti na hrstce pečlivě profilovaných figur i drastickým závěrem mají ovšem "Vlastníci" mnohem blíže k hororovému milníku "Noc oživlých mrtvol". "Vlastníci" jsou nelítostně precizní metafora soudobé české společnosti, ale i obecné náročnosti demokracie a děsivého dobrovolného předávání moci a odpovědnosti manipulátorům. Fakt, že takové dílo se stane diváckým hitem (což je samo o sobě skvělé), zůstává v jádru anomálií, která českou společnost ukazuje buďto jako vyčerpanou a zničenou, nebo zvrhle masochistickou. (31.03.2020)

Chodit do kina na nové české filmy považuju - stejně jako koukat na současné české seriály - za nevkusný masochismus/masochistický nevkus, kterému jsem nikdy moc nerozuměl ani neholdoval. Z lidových podívaných mi zalézají varlata do těla a uvnitř pak zoufale křičí, náročnější věci mě málokdy zaujmou a celkově pro mě v českém prostředí ani hercích není žádná přidaná hodnota. Vlastníci mě ale do kina vytáhli a nebylo to kvůli humoru, protože v trajleru jsem žádný nepostřehl - šel jsem na drama, které mohlo být potenciálně hodně nepříjemné. Jsem totiž veskrze otevřený, pozitivní a racionální člověk, který věří, že jsme lidi a vždycky se nějak dohodneme, že jo (a když to s někým nejde, tak dostane deku, nebo prostě zmizí, že jo) a nedělá mi moc dobře koukat na lidi, co se spolu domluvit neumí. Jenže mě zase zajímá, proč se spolu domluvit neumí. Ale konečně k filmu - šlape slušně jako komorní konverzační drama i jako komedie, byť bych se obešel bez všech running jokeů, což by znamenalo, že by film přišel o asi půlku vtipů. Taky postavy by mohly být míň karikaturní... Ale závěr byl krásně strašidelný. (03.12.2019)