Pramen panny

Jak už tu bylo víckrát napsáno, Sedmé pečeti se Pramen Panny nevyrovná, přesto se mi moc líbil. Místy mi připomněl Markétu Lazarovou - neurčitost doby, kulisy, charaktery některých postav.Plusem nebyla rozvláčnost děje, děj se soustředil jen na jednu zápletku. Pravdou je že znásilnění a vraždějí bylo pouze v jakémsi náznaku a trocha větší syrovosti by zde byla namístě. Otcova láska působí opravdověji než láska matky. Výkony herců nebyly nijak exceletní, ale kamera byla skvělá. Jasná čtyřka! (26.08.2007)

Srovnání s Vláčilem se nedá vyhnout a Bergman u mě vítězí čistotou, nelomeností, neokázalostí, přímočarostí, prostotou, s nimiž sahá po nejarchetypálnějších obrazech, činech, otázkách, pocitech, nekontaminovaných snahou „dělat umění“, ale jen a jen „cosi vyjádřit“ (odtud mj. nepřítomnost hudby ve vypjatých okamžicích). Scéna ve mlýně (či co to vůbec je) je pro mě další z nepochopitelných bergmanovštin, halucinačních výletů mimo racionálno, které jako tvor až nepohodlně rozumový miluju a které nikdo jiný než Bergman neumí (viz též Tvář). (03.10.2014)

Zločin a trest v té nejryzejší podobě, tak jak ho mám rád. Kruté a strhující severské drama v úžasných scenériích, je pro mne nevlastní sestrou Vláčilových historických filmů. Emotivní závěr jen umocňuje celkový prožitek tohoto velmi silného příběhu doby, kdy se stejně, jako v Markétě Lazarové, prolínají dvě náboženské epochy. (22.01.2014)

Kde má hranice spravedlnost, zaslepená pomsta, čirá bestialita? K umocnění finálních fází slouží přítomnost zatracované Ingeri a chlapce mezi pastevci. Bergmanův režijní styl mi sedí dobře, problém je, že jsem z něj zatím - po Lesních jahodách a Sedmé pečeti - vyloženě odvařený nebyl. Pramen panny je svou strukturou více konvenční a přímočarý, tím pádem i přesvědčivější a upřímnější. Krásně baladická povídka o pomstě a vině, filmařsky skvostně provedená, hezkými obrazy vybavená, k úplné špici jí ale prostě to "něco" chybí. Hezká závěrečná symbolika to nezmění. (11.01.2008)

Neskutečně mrazivé drama, které odzbrojuje už jen tím, že Bergman se rozhodl pro naprostou absenci filmové hudby a nechává na vás útočit pouze slova a přirozené zvuky. Tohle není rozhodně film o explicitnosti násilí, o tom, jak je možné ztvárnit znásilnění na plátně. Tohle nechal Bergman na Wese Cravena. Bergman se rozhodl především ukázat ten děsivý kontrast mezi krásou a lidskou odporností, mezi spravedlností a tím, co je morální. Tohle se mu povedlo beze zbytku a snímek ve vás rozhodně zanechá mrazení. Závěr, který je vlastně zamyšlením nad smyslem boha, pak jen podpoří vaši snahu přemýšlet o filmu a o tom, co se stalo. A přemýšlet bychom měli. (31.12.2013)