Hamlet

Pro mě trochu zklamání. Čekal jsem geniální převedení geniální divadelní hry na filmové plátno, ale nedočkal jsem se. Dostalo se mi pouze trochu rozvléklé, trochu nudné, divadelní hry, která se odehrávala ve výpravnějších filmových kulisách. První půlka mě ještě jakž takž bavila, ale ta druhá uř prostě ne. Postava Hamleta mi nepřišla tak geniálně vykreslená jako v Shakespearově hře. No a tak nakonec to nejzajímavější pro mě byl výkon Petera Cushinga v roli Osrica, což byla jeho prví větší filmová role, deset let předtím než se stal hvězdou britského studia Hammer. (06.11.2009)

Ze všech adaptací Hamleta jsem si vybrala právě tu Olivierovu, ač Branagh nebo Zeffirelli také znějí slibně. Hamleta jsem zrovna podruhé přečetla a Shakespearovi se v posledních týdnech celkem věnuji kvůli škole, takže asi budu přísnější. Stejně jako Olivierův Jindřich V. mě příliš nezaujal ani jeho Hamlet. Nemůžu si pomoci, ale vadí mi ta jeho oscilace mezi divadelním a filmovým pojetím, která mnohdy působí, jako že si nemůže vybrat. A nemám příliš ráda, když filmy působí divadelně, pokud si z tohoto faktu neudělají přednost a nějakým způsobem snímek neshodí. To Olivier nedělá. Dvě a půl hodiny jsou moc a film často nudí. Na divadle by to vypadalo určitě lépe. (28.10.2012)

Všetko už asi bolo za vyše polstoročie povedané, takže by som doplnil iba zopár postrehov. Olivierov Hamlet je v prvej polovici čisté divadlo. Ja som však mal pocit, že som divák v divadle, ktorému bolo umožnené chodiť po hľadisku. A cítiť sa medzi postavami ako duch, sledujúci, či sa herci do svojich rolí skutočne vžili. Niektoré momenty tej druhej mi pripomenuli klasickú hollywoodsku melodrámu 30. a 40. rokov. Nezabudnuteľný moment: prekrytie Hamletovho tieňa s lebkou. (13.08.2014)

Olivierova Hamleta dávali v televizi zrovna v ten den, kdy jsme si koupili televizi (tedy rodiče, a byl první na ulici). Bylo to někdy v roce 1963 a tento film – i když trochu pokousaný a potrhaný – vidím přede sebou dosud. Ale jak ho hodnotit? Z pozice tehdy nebo nyní? Hodnotit z pozice tehdy a psát o něm z pozice nyní, to by mohlo jít. Mezitím se však stalo hodně. Především klesl můj zájem o Shakespearova dramata (ke komediím jsem se vůbec nedostal, a z drama si drží svoje postavení jen Král Lear). Když odhlédnu od španělských dramat (od Rojase po Lorcu) a absurdních dramat moderny (Jarry, Ionesco, Beckett a další), pak si vystačím s Ibsenem a Čechovem. A "Hamlet" (neboli ať jed dokoná své dílo") je postavou předmoderní, v naší době by se musel podrobit minimálně určitým testům. Myšlenky, které ho přetrvávají (jako např. z onoho slavného monologu "To be or not to be" (... snášíme radši hrůzy, které známe, než abychom šli vstříc těm neznámým. Tak svědomí z nás dělá zbabělce a zdravá barva rozhodného činu se roznemůže zbledlou meditací... překlad Martin Hilský, 2002) poukazují ambivalentně i na naši dobu a společnost, která by se měla určitým (snad obdobným) testům podrobit rovněž. (25.12.2016)

Shakespearov Hamlet je klasika, ktorú by mal každý rozhľadený človek poznať aj za cenu, že všetko v nej ukryté nepochopí. A ten, ktorý sa nedostal do divadla alebo si Hamleta neprečítal má možnosť si vybrať z viacerých adaptácií. Ja som zatiaľ videl Branaghovu verziu, ale napriek spokojnosti s ňou tvrdím, že klasiku je potrebné poňať klasickým spôsobom. Žiadne experimenty Shakespearovo dielo nevylepšia. Stačí to zinscenovať a zahrať tak, aby sa majster v hrobe neobracal. Myslím, že Laurencovi Olivierovi sa to podarilo, i keď samozrejme každý, kto bude veľmi túžiť odhaľovať najrôznejšie nedostatky, ich tam nájde. Tiež som nebol spokojný na sto percent, ale spokojný som bol určite. (17.11.2018)