Mlčení

Chladný, až astenický film, o dvou sestrách a jednom chlapci. Prý se má jednat o pohled chlapce na dění. Mám problém vlastně s obojím. Dění se příliš nekoná, což bych u takového filmu i dokázala pochopit. Ale z pohledu malého kluka tento film rozhodně natočen není. Nedívá se na svět romantizujícíma dětskýma očima, nevnímá nebezpečí, ani možnost dobrodružství, ale dokonce neřeší ani chlapcovy problémy. Film je zcela odpoután od svých postav. Odcizen je divákovi. Bohužel s tímto Bergmanovým filmem jsme se nepotkali. Připadá mi, že zde jinak vždy podmanivý režisér nabízí výkal na zlatém podnose skvělých hereckých výkonů, ukazuje nám ho ze všech stran a dává nám přičichnout. Ano, smrdí. Za umělecky nejzdařilejší považuji intermezza s liliputy, obzvláště jejich závěrečný pochod chodbou, kouřící a z placačky si přihýbající Sněhurka nemá chybu. Připouštím, že bych se obešla bez všech scén se sexuálním podtextem, především těch s incestním jednáním matky. (04.11.2020)

Musím říct, že Bergmana moc nakoukaného nemám a Mlčení si mě získalo hned několika atributy. Komorní příběh, snímání kamery, absence hudby, nasvícení scén, symbolem života a smrti. Tohle všechno je Bergmanovou devízou ve všech jeho dílech. Mlčení je příběhem dvou sester, které mezi sebou skoro nekomunikují a spojení, které by k sobě mohly najít napevno ztrácejí. Na své cestě, která začíná ve vlaku se zastavují v cizí zemi, kde nikomu nerozumí a zůstávají v jednom hotelu. Už tohle je zajímavé, že divák pořádně ani neví, kde jsou a kam jedou. Doprovází je syn jedné z nich, který pobíhá po hotelu a na svět nahlíží svýma dětskýma očima. Poutá ho láska k matce, která se mu však moc nevěnuje, zatímco její nemocná bezdětná sestra by s ním byla moc ráda. Ester, která je snad až incestně zamilovaná do své sestry Anny se utápí v alkoholu, zatímco Anna si chodí užívat sexu s náhodným číšníkem. Je to víceméně hodně psychologický film, který nahlíží do zákoutí duší obou sester a dusné prostředí napětí jen zvyšuje. Nebojí se též odhalit nahotu nebo masturbující scénu, na svou dobu rozhodně odvážný počin. Obě sestry v podání hereček Ingrid Thulin a Gunnel Lindblom byly k sežrání. Výborný byl i hotelový sluha, jehož se příběh zčásti také dotýká, nebo liliputáni, kteří obývali jedno apartmá. Je čas tvorbu Ingmara Bergmana pořádně nastudovat. Mlčení mě k tomu perfektně nakoplo. (16.07.2019)

Mé první setkání s Bergmanem (když nepočítám ne vlastní vinou nedokoukanou Sedmou pečeť) a jako klobouk dolů. Ono se v tom filmu tak nějak nic moc neděje, ale přesto jsem nebyl schopen odtrhnout oči... Místy depresivní, místy hysterické, místy dramatické, místy tak nějak nenuceně erotické, celkově skvělý zážitek nutící protáčet mozek na takřka plné otáčky..... (30.11.2008)

Bergman jako vyšitý. Symbolický příběh dvou sester – jedné nemocné a teoreticky obeznámené s principy života a druhé zdravé a životem živelně proplouvající, které se na jakési záhadné a blíže nescpecifikované cestě zastavují v blíže nespecifikovaném městě, přičemž dochází ke katarzi vzájemných vztahů. Jejich neporozumění je takřka absolutní, láska se zdá být nenávistí a slova nedokáží hranici probořit. Jedna má to, co fatálně chybí té druhé, a ani vzájemné rodové pouto nepomáhá nalézt souznění. Bergman v Mlčení analyzuje fenomén komunikace (empatie i chápání emocí toho druhého) a dochází ke zjištění, že stejnost jazykového kódu je to poslední, co nám slouží k potřebujeme k pochopení ostatních. Film je doslova protkán symboly, ať už je to hra světla a stínu, zvláštní prostupování ženského a mužského principu, příznaková práce se zvukem, nebo symboly velkého světa, který doráží na malý svět hrdinů (motiv tanků). Klíčovou persónou pro chápání příběhu je chlapec (syn zdravé ženy), který je sám tím jediným objektem prozumění, objektem, který dokáže vzbudit jednoznačnou emoci a smysluplnou komunikaci u obou žen na úrovni gest (objetí, pohlazení). Sám se tak stává tím, kdo je schopen právě laskou a něhou spojit dva zdánlivě neslučitelné póly nahlížení světa, který obě sestry představují. Bergmanův snímek Mčení je strhující právě propojením roviny symbolické a psychologické. Jedna druhou nevylučuje, nepodkopává, ale naopak zvýrazňuje. Je znakem geniálního režiséra, že na ploše poměrně intimního filmu dokáže pojmenovat a tematizovat některá zásadní dilemata lidské společnosti. A problém neporozumění a mnoha slov s nulovým významem je, zdá se, nestárnoucí. (08.03.2004)

Už som si myslel, že to pre mňa bude nejaké sklamanie, ale ak máte za sebou viac než desať Bergmanov, viete, že s jeho filmami je to ako s futbalovou jedenástkou, ktorá sa dá chytiť iba náhodou, ale kop už nie je náhodný, je buď dobrý alebo zlý. Nejestvuje dobrý a zlý Bergman, iba Bergman dobre a zle pochopený. Ak divák nie je schopný vnímať taký film alegoricky, rozhodne ho nemôže doceniť. Mlčanie je pre mňa podobenstvom s personifikáciou Svedomia ("Idem preč." "Choď, ak ti to svedomie dovolí."). Bergman sa ako Škandinávec bohato inšpiruje nórskou drámou (Ibsen, Bjornson) a nórskym maliarstvom (Munch, Christian Krohg a i.), ktoré sú väčšinou naturalistické. Tieto podnety však spracúva tak, že naturalizmus zostáva na povrchu a zmetie každého, komu sa nechce rozmýšľať. Bergman je stelesnenie moderného filmu, čo možno dobre ilustrovať napr. na zobrazení Krista v umení - Kristus v starom umení je Kristom, v modernom a súčasnom umení zďaleka nemusí ísť o náboženský obraz Krista. (14.07.2018)