Reklama

Reklama

Studentka módního návrhářství Eloise (Thomasin McKenzie) se právě přestěhovala z ospalé anglické vesničky do životem pulzujícího Londýna. Už to může s psychikou mladé holky solidně zacloumat. Mnohem víc ji ale ovlivňují „noční dobrodružství“, které zažívá po usnutí v pronajatém pokojíku vlídné paní domácí (Diana Rigg). Ve snu se vrací časem do šedesátých let, do proslulé londýnské čtvrti Soho a nočního klubu Café De Paris. Tady potkává talentovanou zpěvačku a tanečnici Sandie (Anya Taylor-Joy), které chybí už jen krůček k tomu, aby se stala opravdovou hvězdou. Sandie má silné kouzlo osobnosti, kterému Eloise podléhá čím dál víc, stejně jako stylu, tónu a divokosti zlatých šedesátých. Podléhá jim tak, že si nevšímá, jak mezi všemi těmi barvami začínají převládat temné tóny, a že její noční pouto s minulostí začíná pronikat i do její každodenní existence. Eloise si uvědomuje, že Sandie nemusí být jen výplodem její fantazie, ale skutečnou lidskou bytostí, která ji z minulosti zoufale volá o pomoc. Eloise se jí rozhodne zachránit. Je to šílené? Možná. A nebezpečné? Zcela určitě. (Cinemart)

(více)

Videa (4)

Trailer 1

Recenze (436)

verbal 

všechny recenze uživatele

Začíná to jako zbytečně dlouhý retrokabaret pro tuzemské honiče nad šedesátkama, co strašlivě touží vrátit se pár desítek let zpátky v čase, a za zvuků plísně „Já budu chodit po pičkách“ tam vyprcat Naďu Urbánkovou, neodolatelně přitažlivou v jakémkoliv časovém období. Pro masařky. Paxi ale Éda Piš začne hrát na #metooblm Hičkoka a musím říct, že to Psycho kombinované s Gerontoptáky, feministkami a negry docela trefil. Tedy, ne že by to jako byla kdovíjak sofistikovaná či potěšitelně braková zábava, ke které se budete rock co rock pravidelně vracet. Spíše taková milá, přebarvičkovaná, řemeslně perfektní a do posledního záhybu na fiži retrovyňuňaná pocta době a Fredymu, na kterou jsem například takový já zapomněl asi tak 30 minut po závěrečných titulcích, a s děsem si možná sem tam vzpomenu akorát na zoufalým úchylům uhrančivé, z xichtu na spánky utíkající oči Aničky Krejčí – Radostné a na tu odpornou, topornou, slizkou, iritující a afektovaně přehrávající šišlavou pizdu Tomašínu v hlavní roli, co scénářem dicktované permanentní zděšení, úleky i traumata interpretovala jako neumětelsky unifikovanou trapkopózu „ochrnutě vykul bulvy, jako by se ti někdo nečekaně nabořil do dvojky“. Což by vpoho věrohodně zahrála jakákoliv mnohem snesitelnější, sympatičtější a talentovaná ochotnice. ()

Bluntman 

všechny recenze uživatele

tl; dr: U POSLEDNÍ NOC V SOHO jsem si čvachtal podobně jako letos u CANDYMANA a ZHOUBNÉHO ZLA. Níže obsáhlá metakritická argumentace, kterou nemusíte číst, raději se vypravte do kina.__________ POSLEDNÍ NOC V SOHO je pojmenovaná podle písně kapely Dave Dee, Dozy, Beaky, Mick and Tich, která byla v první desítce poslechovosti za rok 1968. Trivia - vlastně ne až tak podstatná informace o díle - vytváří určité očekávání a spojení, vyjádřitelné například následujícími otázkami: Půjde o další režijní a spoluscenáristický počin Edgara Wrighta, který se spoléhá víc na odkazování než vyprávění, na opájení postupy strhávajícími pozornost na sebe? A v jakém vztahu bude k Tarantinovi, který se ve svém posledním filmu taktéž navracel do šedesátých let a který ve své polovině Grindehouseu zmíněnou kapelu popularizoval užitím hitu Hold Tight? Otázky o to palčivější, když dosavadní kritické ohlasy mají za to, že jde o ve výsledku nesoudržné, protože na četných referencích a multižánrovosti postavené, dílo, ve kterém chybí přesah tarantinovek, případně tento není dostatečně organický.__________ Po zhlédnutí jsem příjemně překvapen, protože jde o zdaleka nejsoustředěnější wrightovinu, a tak negativní názory připisuji jednak určité estetické necitlivosti, jednak tomu, že oproti ostatním wrightovinám je to zprvu opojné posléze narušováno. Muzikálově akční pasáže v BABY DRIVEROVI anebo hudebně komediální pasáže v SOUMRAKU MRTVÝCH představovaly estetickou slast, ale v SOHO dochází k vytržení z počátečního zaposlouchání se do písní dřívější doby a z noření se do swingujících šedesátek, zprvu slastné značně znepříjemní v duchu vyznění o neidealizování si předchozích dob (viz scéna s A Capella Downtonw v rovině minulosti a Happy House od Siouxsie and the Banshees při vynořování se minulosti v současnosti).__________ Nesouhlasím ani s nesoudržností kvůli aluzivnosti, protože POSLEDNÍ NOC V SOHO je pastiš, která skrz upomínání na minulost, počiny z ní i postupy anebo populární (sub)žánry komentuje docela dávné i současné v našem světě (prostituci, potažmo nucenou prostituci, v showbyznysovém prostředí, stigmatizaci nemlčících žen jako psychicky narušených, ozvuky praktik tehdy v dnešních časech ad.). Wright vždy pracoval s osvědčenými schématy žánrového vyprávění (zombie epidemie, policejní parťáci vyšetřují úmrtí na anglickém venkově, mladík bojující o svou milovanou, bankovní lupič před poslední štací...), která sjednocovala jinak co do odkazů a kombinování různých tradic rozbíhavé snímky. Nejinak je tomu tentokrát, když jde o metafikční narativ o vzestupu a pádu hvězdy v uměleckém odvětví, akorát zde ozvláštněný jednak dualismem (pád jedné, vzestup druhé postavy), jednak přináležitostí k ming-game/puzzle filmům. Nevadí, že jednotlivé dílky skládačky do sebe zapadnou docela předvídatelně, protože jde o hru na cestě ke složení výsledného obrazu: od teenage dramedie přes giallo a duchařský/zombie horor až ke slasheru, přičemž vše je navázáno na narativ vzestupu a pádu hvězdy. Nevadí ani, že psychická nestabilita protagonistky a odvisle od toho nespolehlivost části vyprávění je dost profláknutý trik, protože pohrávání si s (ne)věrohodností mysli a následně s očekáváním publika motivuje žánrovou kombinatroniku a referování k řadě inspiračních vzorů (Hitchcock, Polanski, Argento, Bava ad.). Žánrové hrátky se podřizují vyprávění, nerozkližují ho. A k mému šoku je tohle nejumírněnější wrightovina co do stylové ekvilibristiky, protože práce s návazností i nenávazností na úrovni hladkosti přechodů mezi oběma rovinami je odvislá od vztahů mezi oběma rovinami, oběma protagonistkami a jednotlivými žánrovými polohami: od kompozičních návazností a sjednocující hudby v rovině šedesátek až k diskontinuitním vpádům šedesátek do 21. století s náhlými vpády dialogů, barevných i kamerových kompozic apod. I proto tahle wrightovina není žádná tarantinovka, která by byla obdobou krasosmutku po nevinnosti šedesátek ala TENKRÁT V HOLLYWOODU, ale spíše cinefilně a audiofilně poučenou pastiší-komentářem se silnými, komplikovanými a komplexními ženskými hrdinkami ala GRINDHOUSE: AUTO ZABIJÁK. () (méně) (více)

Reklama

dr.horrible 

všechny recenze uživatele

Príde mi, akoby to Wright plánoval roky a akoby to za tie roky trochu stratilo relevanciu. Ale aj keď po expirácii a s výnimočne nevýraznou Anyou Taylor-Joy, jedná sa o nezaslúžený prepadák. Režisér sa s tým vyslovene vyhral; všetky tie odtiene tmavomodrej a súboje farieb s hudbou, sú skrátka pastvou pre zmysly. Thomasin je príjemne šialená, Smith démonický a vyzerá jak Chris Issak vo Fire walk with me, a pre Dianu Rigg šlo o určite dôstojnú rozlúčku. Plánujem to kukať znovu. ()

DaViD´82 

všechny recenze uživatele

Jeden od Wrighta tak nějak očekává formu nad obsah. Zvláště ve snímku, který smáčí obě nohy ve vodách gialla, lynchoviny a šedesátkách. Možná bych nečekal až tak velké rozkročení mezi echt vyňuňanou formou a vyprázdněným obsahem, ale co už. Mnozí toto dohánějí podmanivě uhrančivou haluzní atmosférou. Wright v první polovině místy též. A byť to není bez zaškobrtnutí, tak rozhodně má na čem (a především na kom) stavět... Nebýt toho, že se rozhodl tam přeci jen nějaký obsah ve druhé polovině postupně začít roubovat. Čímž to posílá do kopru. Tuplem pak během závěrečné dvacetiminutovky, která je až nechtěně směšná. Na celém otřesném finále je pak nejvíce fascinující, že ho během něj zrazuje již i ta jinak vypiplaná prvotřídní forma. ()

Gilmour93 

všechny recenze uživatele

„London is a bad place.“ Obzvláště pro ty, co nedosáhli na sen a žijí noční můru.. Neon Demon pro děcka, ve kterém obsah předem vzdal pokus o nějakou bližší spolupráci s formou a ve finále si opakovaně sám naběhl na nůž. Společným znakem příběhu a Wrightovy líbivé retro stylizace může být ten všudypřítomný „teenage-friendly paint“, jenže pak se není co divit, že i s tím podtextem sexuchtivých -steinů, na které má dojít podle zásluh, tohle Soho moc nenabídne.. ()

Galerie (43)

Zajímavosti (18)

  • Natáčanie bolo dokončené v roku 2019 a pôvodne malo byť uvedené na trh v septembri 2020. Po dvoch zdržaniach kvôli vírusu Covid-19 sa do kín film dostal v októbri 2021. (priness)
  • Mezi prvními nápady na název filmu byly názvy „Red Light Area“ a „The Night Has a Thousand Eyes“. (LucasAbelle)

Související novinky

NEJ roku dle TOP uživatelů a adminů ČSFD

NEJ roku dle TOP uživatelů a adminů ČSFD

31.12.2021

Přichází den, kdy se každoročně obracíme na nejoblíbenější uživatele, aby se nám svěřili se svými topkami 3 filmů (a případně 3 seriálů) uplynulého roku. Od loňska je navíc doplňují i vybraní… (více)

Anya Taylor-Joy v dalším hororu

Anya Taylor-Joy v dalším hororu

25.08.2021

Herečka Anya Taylor-Joy (Dámský gambit) si velmi oblíbila spolupráci s režisérem Robertem Eggersem. Do Hollywoodu ostatně prorazila díky filmu Čarodějnice, teď se ale objeví i v jeho vikingské… (více)

Fiennes a Taylor-Joy v černé komedii

Fiennes a Taylor-Joy v černé komedii

08.06.2021

Herečka Anya Taylor-Joy (Dámský gambit) a herec Ralph Fiennes (Harry Potter a Ohnivý pohár) si společně zahrají v černé komedii / psychologickém thrilleru The Menu pro studio Searchlight. Film bude… (více)

Edgar Wright a nová adaptace Běžícího muže

Edgar Wright a nová adaptace Běžícího muže

20.02.2021

Přichází dobré zprávy pro fanoušky filmů na motivy literární tvorby Stephena Kinga. Studio Paramount Pictures právě jedná s režisérem Edgarem Wrightem (Baby Driver, Soumrak mrtvých) o spolupráci na… (více)

Reklama

Reklama