Návštěvníci

Tento snímok síce zaujímavo zobrazuje život v najsevernejšom meste na svete a aj úskalia, ktoré k tomu prislúchajú, ale natočené to nebolo pútavo a ani s nejakým výraznejším presahom. Okrem ozaj pútavých prírodných obrazov ma tu nič tak nenadchlo a skôr si kladiem otázku, kto by dobrovoľne šiel na tak nehostinné miesto, tobôž to spraví vlastným deťom. Každopádne fanúšika si to určite nájde a možno sa nad tým aj zamyslí. Mňa to nebavilo. 55 % (26.02.2024)

O čem to vlastně bylo? O zbytečně placeném člověku, který nekonstatuje nic nového? Nebo o tom, že si vykládám s lidmi o tom, co všichni vlastně ví? Právě takové profese a tito zaměstnanci navyšují ekologickou zátěž planety snad nejvíce... zbytečné a o zbytečnostech. Jediným pozitivem jsou krásné obrázky na devastovanou krajinu, kam si snad někdy zaletím podívat. Nechť je má uhlíková stopa nižší, než všech sociálních antropologů světa! (18.02.2024)

Všude je to stejné. Ani Norům se 100 let staré smlouvy nehodí. Špicberky sice na první pohled vypadají jako ideální působiště pro sociální antropoložku, ale film zdejší problémy jen lehce nahodil a hodně zjednodušil. Longyearbyen je opravdu místo jako z jiné planety, takže film za vidění určitě stojí. Jenže nejsilnější národnostní menšinu tu tvoří Rusové, o kterých v dokumentu nepadla ani zmínka. Takže opět politika, jen z druhé strany. Tak ať si filmaři nenamlouvají, že jsou lepší. (18.02.2024)

Na jedné straně je to těžké žít poblíž ledovců, když se dlouhodobě mluví o tom, že tají a zmrzlá země mizí. Alespoň obyvatelé tamějšího místa jasně vidí, že nejde jen o hysterické výmysly nudících se vědců. Nakonec je to vidět na mnoha místech. Trochu mě překvapilo, jak Zdenka laxně přistupovala k bezpečnosti a zdraví svých dětí a nechala je hrát si tam, kde se led propadal a ti se tak klidně vyráchali v ledové vodě. Druhé téma byl přístup norské vlády k cizincům. Musím říct, že bych podobný dokument předložil naší vládě a všem jejím členům. Tady se pořád mluví o rasistické a xenofobní společnosti, mnozí se stejnými názory jsou odsuzování jako ruští švábové apod. a co by teda řekli o Norském přístupu? Je přeci celkem logické, že stát má zájem na tom, aby člověk, který v něm chce žít jen nesosal státní příspěvky, ale také se zapojil a pak i uměl jazyk. Je úžasné přijít na nějaké místo a říct si, že tu chci žít a tu budu, ať si kdo chce říká co chce. Ale přeci taky nemůžu přijít do Konga, rozhodnout se, že tu chci žít a že jsem vystudovaný astronom a pak se strašně divit, že pro mě nemají práci, což se přesně tomu muži z Etiopie stalo. Tak buď pak ignoruju své vzdělání a dělám i v supermarketu nebo musím jít o dům dál, ale sedět na jednom místě a bouchat se do kolen, že prostě chci dělat jen tu jedinou práci a když není, tak že počkám až bude, je asi nesmysl. Nakonec manžel Zdenky to řekl krásně. Buď chceme žít ekologicky, ale v tom případě se všichni připravme na to, že se zavřou fabriky, tisíce lidí přijdou o práci a ceny stovek zboží se zvednou ne o jednotky, ale desítky procent, nebo si musíme uvědomit, že jet čistě na zelenou je čirá utopie. Možná ve 22., 23. století nebude, ale nyní tomu tak je. A nelze chtít mít současný standart, pracovat jako dosud a na místech jako dosud, ale zároveň chrochtat nad tím, jak nám příroda krásně vzkvétá. Obojí dohromady zkrátka nelze. (19.02.2024)

Úvodní desetiminutovku nadšení záhy střídá fňukání představitelky, které nabírá na intenzitě až do samotného závěru. Některé rozhovory jsou zajímavé, ale neustálé nářky jsou téměř k nevydržení. Naprosto nerozumím tomu, kde hlavní představitelka přišla na myšlenku, že by měl každý automaticky mít právo žít, kde se mu zachce. 10 % (17.02.2024)