Režie:
Slávek HorákKamera:
Jan ŠťastnýHudba:
Petr MalásekHrají:
Viktor Dvořák, Aňa Geislerová, Martin Hofmann, Barbora Seidlová, Stanislav Majer, Adrian Jastraban, Jiří Bartoška, Mikuláš Křen, Zdeněk Pecháček (více)Obsahy(1)
Co byste obětovali pro pravdu a lásku? Celovečerní film Havel přináší příběh jedné z nejvýraznějších osob naší historie Václava Havla z jeho disidentských dob, kdy ještě nebyl slavnou osobností. „Portrét státníka nečekejte,“ slibuje režisér Slávek Horák. Film se soustředí na Havlův bouřlivý osobní život, kterému dominuje boj za pravdu a správnou věc, pronásledování, věznění a také milostné vztahy, vlastní pochyby a humor. V centru všeho je pak neobvyklý a o to silnější vztah s manželkou Olgou.
Film Havel se odehrává mezi roky 1968 a 1989 a zachycuje dlouhou cestu a proměnu hlavního hrdiny od lehkovážného a úspěšného dramatika šedesátých let, přes bojovníka za lidská práva v letech sedmdesátých až po vůdčí osobnost sametové revoluce a celosvětovou ikonu. Dějiny jsou ale až v druhém plánu, film Havel nabízí především velký, vzrušující a málo známý příběh, jakých není ve světě mnoho.
(Bontonfilm)
Videa (3)
Recenze (433)
Nový film o Havlovi je především velmi efektivní zobrazení několika důležitých událostí v jeho životě. Má skvělé herce - především Havel má skvělého představitele a dost jsem si užíval i Landovského od Martina Hoffmana. Občas je film zkraktovitý. Rozhodně se nejedná o nějaký komplexní obraz Václava Havla, ale to mně nijak zvlášť nevadilo. Těžko říct, jestli tu máme vůbec tvůrce a možnosti natočit o Václavu Havlovi hraný film, který bude takový, jak by si ho mnozí kritici představovali (samozřejmě myslím ty normální, ne různé komunisty a nevzdělané blbečky), ale tenhle film beru především jako takový hezký pomník, který se bude hodit především mladším divákům, až se budou chtít něco dozvědět o Václavu Havlovi. (8/10) ()
„Taky bych ti měl něco říct. Ty nejlíp víš, že v určitých, abych tak řekl soukromých záležitostech, nejsem tak úplně morálně pevný…“ - „A nemoh bys mi to jednou prostě neříct?“ - „Když já ti nechci lhát.“ Snahu o zlidštění a poukázání na fakt, že to byl krom jiného „taky jen chlap se slabostí pro ženy“ určitě beru, ale…když on mě ten film nechal docela chladným. Ne snad proto, že by byl natočen nějak odtažitě, ale neobsahuje (alespoň z mého pohledu) nějaké emoce, které by se mnou hnuly. Dvořák si svou předlohu zjevně pečlivě nastudoval, přesto je jeho ztvárnění tak nějak jalové. Což se dá říct o i většině dalších postav s čestnou výjimkou Hofmannova „Lanďáka“, který se vyřádil a jako na jediného mě bavilo se na něj koukat. Předchozí Horákova Domácí péče mě zaujala víc, měla navrch věci, které Havlovi chybí, což z něj dělá film veskrze průměrný, bez větších negativ, ovšem ani kladů. „My všichni jsme věděli, do čeho jdeme, a šli jsme do toho s tímto rizikem dobrovolně.“ - „Všichni…i všechny ty děti, které teď budou dlouhé roky bez rodičů?“ ()
Václav Havel bez jiskry. Chybí tomu emoce. Podařená je mizanscéna a výprava, scénář neobjevný, stejně jako casting - to, co skvěle fungovalo v Českém století, kde si Havla bravurně střihl Marek Daniel, tady moc nefunguje...Viktor Dvořák prostě Havel není, alespoň v mých očích. Martin Hofmann ovšem Lanďák jo! Slávek Horák není špatný režisér, ovšem to, co zdobilo jeho režijní debut Domácí péče, tedy jakási opravdovost a obecně lidský rozměr, to jeho Havel nemá...velká škoda...Havel je bohužel stejné zklamání jako Milada...velmi důležitý biografický film o velké české osobnosti, který se bohužel tak uplně nepovedl...přesto díky za něj! ()
Neviem, či mal byť toto pokus o životopisný film, ale často vyznel skôr ako karikatúra, najmä keď sa račkujúci Vašek rozčuľuje. Čo sme sa vlastne dozvedeli? V podstate nič, len, že pri tej charte pán Láhev neváhal piť rovno z fľaše a dosť „děfkařil“, žiadna žena mu očividne nebola cudzia, vydatá, nevydatá, to je jedno. Film som videl aj s anglickými titulkami, neviem teda, či to bolo tak vo všetkých zneniach, ale ak toto má byť film smerovaný aj pre zahraničie, možno sa nenašinec bude právom pýtať, prečo je po tomto človeku vlastne pomenované letisko. Ale aspoň som sa dozvedel zaujímavú vec, o ktorej dom doteraz nič netušil. Že vlastne ten Vašek Havlů mal v podstate ku komunizmu blízko. Veď aj Lenin mal ženu + milenku a situáciu vyriešil tým, že obe s ním nakoniec bývali v jednej domácnosti. A vida, vo filme sa dozvieme, že Vašek chcel to isté... ()
Galerie (62)
Zajímavosti (22)
- Úvodní scéna, kdy se Havel (Viktor Dvořák) chystá darovat Dubčekovi (Adrian Jastraban) křížek a zjistí, že krabička je prázdná, je vypůjčena ze skutečného příběhu Kubišové, kdy ona, ale za přítomnosti kamer zažila to samé. (sator)
- „Jedna z nejtěžších scén byla ta na balkoně Melantrichu. Václav Havel vstoupí na balkon, rozhlédne se po náměstí plném lidí, vymění si pohledy s Olgou a Lanďákem a pozdraví náměstí. Je to pár vteřin a neřekne se tam ani slovo. Co se týká soustředění a plnění nekončících požadavků režiséra a kameramanů, to byl jeden z nejtěžších momentů natáčení,“ prohlásil Viktor Dvořák. (Duoscop)
- Herec Adrian Jastraban si ve filmu zahrál Alexandra Dubčeka. Tuto osobnost si přitom již dříve zahrál ve slovenském filmu Dubček (2018). (Bediverecs)
O Havlovi nic nového, ale naštěstí se to žánrově blížilo romanci (S Olgou). Je to právě Olga Havlová, kdo je hybatelem i korektivem veškerých jeho kroků; rázná, kdykoli on váhá, přímá, kdykoli on kličkuje, vědoucí, kdykoli on tápe. Podváděná, ale nenahraditelná žena, „raději jediná než první dáma“, která na Havla občas hledí jako shovívavá matka na naivního synka. Politickým soupeřem titulního hrdiny je sice Alexander Dubček, jemuž se Havel ve finále za sametové revoluce prvně vzepře, ale odhodlání sbírá právě pod tlakem silných žen, které od něj chtějí, aby se konečně takříkajíc pochlapil, ať v soukromí, nebo v disentu. Vcelku výstižně totiž Havel sledovaný v rozmezí let 1968–1989 jako by dlouho nikam nepatřil, pro rebely typu Plastic People zprvu zosobňuje elitáře ve zlaté kleci, pro dělníky v pivovaru mimoně, jenž je zdvořile prosí, aby mu také říkali „vole“. Drží se zdánlivě bezpečné pozice umělce a intelektuála, pozorovatele, jenž vyznává slušnost, vyhýbá se konfliktům a realitu raději popisuje, než mění. Odtud také pramení divadelní stylizace. Ovšem právě proto, že filmový Havel vykazuje znaky křehkého nehrdiny, váhavého střelce budícího občas něžný smích – třeba v nádherné ponižující grotesce s manželkou a milenkou v restauraci pod dohledem estébáků, může jeho postupný vývoj k zodpovědnosti zbavit legendu mramorového nánosu. I proto, že právě zlidšťující okamžiky nejistoty, rozpaků, trapnosti, slabosti či strachu umí Viktor Dvořák v titulní roli zprostředkovat dokonale, počínaje nemocí a konče výčitkami za jediné, pochopitelné selhání – a rozhodně k tomu nepotřebuje nadužívaný symbol papíru a pera.Anně Geislerové stačí pro postavu Olgy mlčenlivá střízlivost, naopak okouzlující živelnost vyzařuje Martin Hofmann coby „Lanďák“, v jehož bohémském i buřičském vleku jako by se Havel nacházel až do chvíle prozření, že i známý herecký rebel se může bát, ba i vzdát. Stavebně se Havel poněkud drolí, v příliš dlouhém prologu doplácí na popisnost a v závěru zase na stopu patosu, třebaže plné Václavské náměstí si umí podmanit i v trikové podobě přelomových manifestací. Také si neví příliš rady s jinými historickými postavami, více či méně pouhými sboristy disidentského koloritu, což platí rovněž pro unifikované dobové policisty. Na druhé straně však umí pracovat s drobnými absurditami včetně komisního hlášení „subjekt zašel do objektu“, se všedními situacemi od natírání plotu po milostný trojúhelník v převleku za čerta, anděla a Mikuláše, zejména však s partnerskou důvěrností manželů Havlových, jakkoli v ní vedle respektu mají své místo i hořkost a provinění, zpravidla však zjevné beze slov. Vůbec se dá říci, že muž, který se nechtěl rozhodovat, dojde k dospělosti s minimem plakátových tezí, a dokonce jen za sto pět minut, jež filmu vynesly v hodnocení půl hvězdy navíc. Neboť jistě nebylo snadné odolat svodům velké kronikářské fresky, jež se logicky nabízela. Ovšem výsledek dokazuje, že čím méně svazujících faktů, tím poutavější portrét vznikne; kde je Havel až dojemně zaskočený, získává více sympatií než na tribunách. Naopak by tvůrcům prospěla ještě větší dávka vypravěčské statečnosti, protože tak či onak se stejně dočkají nařčení, že „takový přece Václav Havel ve skutečnosti nebyl“. Přitom o věrnost reálné osobnosti nejde. Podstatné je, jak dopadl film sám. A díkybohu, obavy z uctivě opatrného pomníku nenaplnil. () (méně) (více)