Maestro

Strnulá křeč. Maškarní plná nepřesvědčivých prostetik, falešných přízvuků a neorganické imitace klasického Hollywoodu. Exhibice člověka, který chce zoufale uznání a respekt, ale není maestro a podle tohohle filmu si ani neumí doopravdy představit, jaké to je jím být. Tedy nad rámec dalšího příběhu o ztrápeném géniovi, jehož morální transgrese je třeba tolerovat, protože to v jádru nemyslí špatně a je zmítán svými múzami. (20.12.2023)

Nějaké srdce v tom bije, o tom žádná. Ale taky to svým do očí bolavým způsobem moc škemrá o ceny. Nedokázalo mě to vtáhnout. Vlastně do ničeho. Do hudby. Do Maestrova života, lásek, aférek, k dětem. Pouze při dirigování orchestru jsem si všimnul Maestrovi síly i života ve filmu. Vše mezitím je klasika, která je velmi(!) nezáživným způsobem divákovi servírována, jako by šlo o showreel herectví a dobového filmu... Ačkoli mohou být herecké výkony přesné, nedokázal jsem se zbavit dojmu, že obě hlavní role velmi často přehrávají. Je to až úkaz. Sledoval jsem herce, kteří hrají dobře, ale pořád jsem cítil, že jsou to herci co hrají... dobře. Postavy, nikoli herce, jsem vnímal opravdu jen málokdy. Nebýt poslední fáze filmu, kterou jsem si napůl prošel, asi by mě Maestro Bradleyho Coopera nechalo naprosto chladným. V poslední třetině jsem konečně i zapomněl, že sleduji herce a film začal konečně žít, paradoxně s s tím co se začalo dít. Jakoby poslední třetina byla tím nejupřímnějším z celého filmu. To všechno předtím je “jdeme si pro ceny”. Já škodolibě doufám, že ne. Vyhoněnina. (06.01.2024)

Poutavě natočený, který se neumí ke své škodě věnovat se jednomu tématu. Pokud má být ústřední téma příběh o manželství-přátelství, které Bernsteinovi udržují jako společenské alibi a o úvahách manželky, zda za své přátelství s manželem neplatí příliš vysokou daň v podobě osamělosti, pak ve filmu těžce chybí připomínka společenského diktátu heteronormativity, který by vyoutovanému LB bránil v kariéře (na dobový antisemitismus film nezapomíná a připomene ho v krátké scéně z mládí o vhodnosti změny příjmení kvůli kariéře). Bez externího zla pak působí občas jako jediná homofobka manželka, a to záměr tvůrců asi být neměl. Zbytek filmu je tvořen různými záběry Coopera prožívajícího hudbu nebo randění, aniž bychom se ve smyslu klasického životopisu dozvěděli něco podrobnějšího o kariéře LB (v tomhle smyslu působí nedávný Tár jako kvalitní filmový portrét fiktivní dirigentky). Spíš se to mělo jmenovat Montealegre, protože je to celé o tom, jak je s maestrem nebo jak čeká, až se maestro vyřádí s hudbou a přijde domů. I když tvůrci umí vytvořit a sehrát občas dojímavé scény, jako celek je film úmor. (21.12.2023)

Bradley Cooper má už spolu s tímto filmem na kontě 12 nominací na Oscara napříč různými kategoriemi. Pokud by však nějakou náhodou začal sbírat sošky za tento film, neubránil bych se pocitu mírného znechucení. Maestro je zhruba v první hodině poměrně sebevědomě natočený životopis, který mě čistě vizuálně bavil sledovat, nicméně s přibývající stopáží se vytrácí jakákoli ambice diváka čímkoli zaujmout a přejde se do nudného a bezduchého prezentování jednotlivých epizod z Bernsteinova života. Scénář je velmi plochý a jednotlivé dialogové výměny nejsou dostatečně nosné, abyste se jakkoli vcítili do hlavních postav. Zároveň mi přijde až trestuhodné, jak malou roli hraje ve filmu hudba. Film jednoduše absolutně rezignuje na to ukázat, co dělalo Leonarda Bernsteina Leonardem Bernsteinem. O to méně pak funguje pomyslný vrchol filmu, tedy scéna ze závěru Bernsteinova dirigování Mahlerovy II. symfonie. Záběry ze skutečného koncertu vás pro jeho život, tvorbu a hudbu jako takovou nadchnou desetkrát více, než tento vyprázdněný film. (12.02.2024)

Osm nominací na Oscara za prvotinu (hudební drama Zrodila se hvězda) holt s člověkem zamává, respektive s jeho sebevědomím. Nemám příliš rád klasické životopisy, většinou jsou srozumitelným kusem pro všechny, jenže stejně často i strojeným a nudným zklamáním. Těch podnětných je zoufale málo. Mnohdy je to klasická story: dětství, dospívání, cesta na vrchol, případně ještě větší vrch/pád… Tady sice vzestup poté, co se mladý Bernstein zcela náhodou dostane k dirigování velkého orchestru, rovněž vnímáme, ale tvůrci předkládají především vztahové drama jedné velké neposedné osobnosti, za kterou stojí silná žena. Tam kus jedné dekády, vzápětí střípek další, pak zase jiné. Bernstein nerozlišoval mezi hudbou vážnou a populární, zkoušel mnohé, jeho práce byla pestrá. Jakmile ale přejdeme z černobílé (kamera Matthewa Libatiqueho zase skvělá) preciznosti k barvě, ubývá kamerových hrátek a celkově tvůrčích nápadů. Zůstává fajn biják, kterému chybí emocionální gradace, stejně tak se vyhýbá vnitřním démonům a skutečným kontroverzím tvůrce legendárního muzikálu West Side Story. Co mají každopádně životopisné kousky společné, jsou herecké výkony. Když zrovna nedumáme nad tím, jak se ona dívala na jeho zálety s pohlednými hošany nebo nepočítáme, kolik cigaret dirigent a skladatel vykouřil, musíme ocenit jak Bradleyho Coopera, tak Carey Mulligan. Tady zase klobouk dolů. Ambice velké, ovšem strnulost, neúplnost a papírovost zrovna tak. (03.01.2024)