Nixon

Nedoceněný politický drama od mistra Olivera Stona, který je sice ve srovnání s JFK o něco slabší, ale to tomu to filmu vůbec neubírá na hodnotě. Anthony Hopkins jako Richard Nixon je naprosto úchvatný čímž pouze potvrzuje své kvality a také je tu plejáda dalších skvělých herců. Oliver to umí, a budeme doufat, že už nebude žádné další World Trade Center. Ještě bych měl vypíchnout parádní hudbu. (14.05.2008)

Vôbec mi nevadila dĺžka filmu, keďže sa jedná životopisný film a radšej si pozriem spracovanie života Nixona od Stonea, ako by som mal čítať nejakú jeho autobiografiu, lebo Stone sa snažil poňať všetko z jeho života nech už by to vyznelo akokoľvek kontroverzne. Iste od Stonea je tam badať jeho názor, isté podfarbenie, čo film zráža, no dal si na tom viac záležať ako na filme W., to si myslím. Sú to všetko síce politické reči, no v istom zmysle som za tento film rád. (18.07.2013)

Pár let poté, co Stone natočil své pravděpodobně nejzásadnější magnum opus a to JFK, se zaměřil tentokrát na pravý politický protipól liberálního smýšlení Johna Kennedyho, tedy Richarda Nixona. Stoneovi se podařilo opět vzbudit v divákovi paranoiu 60. a 70. let, která obestírala americký národ, jež se stále ještě nezbavil myšlenkových pout, které mu nasadil senátor McCarthy. A v této době přichází Dick Nixon, jako člověk, který eliminoval politiku na "dobro" a "zlo", "my" a "oni" a snad možná ještě přesněji na "já" a "oni". Paranoia tentokrát sídlí v Bílém domě a tomuto tématu ustupují do pozadí (ale nejsou opomíjeny) tak důležité události, jako uznání Číny, SALT I a II a válka ve Vietnamu. O co se Stone snažil, bylo nejspíše ukázat na mnohdy trnité cestě k prezidentskému křeslu Nixonovu osobnost a důvod, proč odposlouchával nejen sebe, ale i ostatní, což vedlo k jeho rezignaci. Nemyslím, že se dá tento film považovat za historický pramen už jen z podstaty, že byl natočen právě Oliverem Stonem, ale nelze mu upřít výpovědní hodnotu a snahu přiblížit asi nejnenáviděnějšího prezidenta v historii USA divákům. (16.05.2015)

Nixona hodnotím s odstupem pár dní a myslím, že dělám dobře, protože tohle je jeden z těch filmů, kterým odstup může pomoci. Druhý „prezidentský film“ Olivera Stonea jsem si od začátku užíval, neskutečně mě fascinoval výkon Anthonyho Hopkinse (jeho mimika, gesta, celkové držení těla, to vše je přesné, a přitom by mě nikdy předtím nenapadlo, že právě on by mohl hrát Nixona) a bavil mě Oliver Stone – režisér, který střídal styly stejně jako kameraman kamery, až to celé vypadalo takřka dokumentárně. Trochu mě ale zlobil Oliver Stone – scenárista. To když jsem se občas sám sebe ptal, jestli „to už není trochu moc“, například při schůzkách ďábelských republikánských intrikánů, jimž k dokonalosti chyběly už jen rohy, nebo hned při prvním záběru na Bílý dům, který v bouři, pod blesky a za zlověstné hudby Johna Williamse vypadal úplně jako republikánské sídlo ze Simsponových. Ale tady právě pomohl odstup a přemýšlení o celkovém vyznění filmu, které kupodivu není až takové, jaké byste právě od Olivera Stonea čekali. Nixon ve finále není ztělesněním zla, ale spíše jeho vhodným nástrojem, kterým se dobrovolně stal. Za nitky tu tahají jiní a to tahání, ta opilost bezmeznou mocí a možností páchat zlo a být falešně přesvědčený o opaku, to vše je velmi uvěřitelně podáno a my můžeme vidět proměnu Nixona v celé té hrůze – z obyčejného mladého muže, který chtěl víc, víc a víc, po prezidenta, který už víc mít nemohl a to ho (málem) zničilo. Závěrečná řeč je díky tomu všemu velmi působivá a hlavního „hrdiny“ mi při ní bylo až líto, vážně.____P.S. Velmi mě pobavil způsob, jakým se Oliver Stone vypořádal s atentátem na Johna F. Kennedyho - ve filmu ho totiž nevidíme, ale místo něj zazní jen to známé víření bubnů, kterým začíná úvodní scéna právě Stoneova filmu JFK. Jako by říkal: „Na tohle všechno se podívejte tam.“ A víte co? Mít tři hodiny času navíc, udělal bych to hned. (30.10.2019)

Power corrupts, absolute power corrupts absolutely... Život Richarda Nixona by se lehce mohl změnit v karikaturu nejen v rukou liberála Olivera Stonea. Pod vlivem všeobecné tendence omlouvat kdeco kdečím by se stejně snadno mohl zvrhnout v ódu na nešťastnou oběť okolností, která to vlastně všechno myslela dobře. Nesnadný úkol z toho nějak vybruslit na sebe vzal Oliver Stone v dobách své vynikající formy a předtím, než si nasadil brusle a vyrazil na kluzkou plochu nonfiction, do svého týmu povolal špičkové hráče. Do kapitánského dresu oblékl Anthonyho Hopkinse, asistovat mu nechal Boba Hoskinse, Paula Sorvina a Eda Harrise pod krycími jmény J. Edgar Hoover, E. Howard Hunt a Henry Kissinger a manželsko-mateřský dohled svěřil Joan Allenové a Mary Steenburgenové, načež odpískal začátek tříhodinového zápasu bez přestávky, bez oddychu a bez hluchých míst. bez ohledu na minimum fyzické podoby od těch časů vidím v Nixonovi Hopkinse, jeho ztotožnění s rolí hraničí s převtělením, jeho herectví je neuvěřitelné a uvěřitelné současně. Bez nejmenší námahy se mu daří vzbuzovat nejistotu z toho, co se děje, záblesk lítosti, když se pod náporem nemoci doslova hroutí k zemi, odpor k tomu, k čemu všemu se lidé pod vidinou moci odhodlají, i strach z vědomí, že i nejmocnější z tohoto světa nejsou nic víc než lidé jako každý jiný. Ne že by to všechno bylo něco kdovíjak objevného. Objevný je způsob, jak zlehka a nenápadně se to děje a jak samozřejmě se stáváme součástí prostředí, kde strach (ze ztráty moci a tím sebe sama) vládne, paranoia mu přisluhuje, nevědomost hříchu činí a lidé jim všem klečí u nohou. Nixon netáhne na branku zdaleka tak přímo jako JFK, ale na mé straně hřiště se mu podařilo vsítit všechny góly už při prvním zhlédnutí v mých pubertálních letech. Moji rodiče to tehdy brali jako neférový vlastní gól dokazující, že mě vychovávají nějak divně, a povzdechli si, že jakékoli tendence naznačující, že ze mě někdy bude politik, ze mě vytlučou. (19.12.2007)