Faust
Režie:
Jan ŠvankmajerKamera:
Svatopluk MalýHrají:
Petr Čepek, Jan Kraus, Vladimír Kudla, Antonín Zacpal, Pavel Marek, Viktorie Knotková, Jaroslava Zelenková, František Polata, Petr Meissel, Josef Fiala (více)VOD (1)
Obsahy(2)
Pokus o aktuální výklad Faustovského mýtu. Faust, náhodný člověk z davu, je manipulován celým dějem, vžívá se do role Fausta až do hořkého konce. (oficiální text distributora)
Recenze (124)
Lekce Faust mi přišla samoúčelná. Na to, aby to byl čirej surrealismus, kde fakt není čeho se chytit a člověk si užívá jenom sled random obrazů, je to moc dlouhý a komplexní. Na to, aby to byl surrealismem nebo řekněme magickým realismem okořeněnej příběh, je ta zápletka zase příliš banální. Děj se dá opravdu shrnout jenom jako "převyprávěná legenda o doktoru Faustovi". Nic víc, nic míň. A přišlo mně, že ten surrealismus je na to naroubovanej tak nějak navíc, zbytečně, bez toho, aby sám měl jinej smysl než dát prostor Švankmajerově animaci. Plno motivů a výjevů tu nemá v rámci celku žádnou zřetelnou funkci ("Ať žije portugalský král!"), jiný se naopak opakují, takže ztrácí na zajímavosti (první scéna přeměny plasteliny v Čepkovu hlavu je hezká, dívat se na to pošesté už je zívačka). Prostě udržet u toho filmu pozornost bylo nad moje síly a už od poloviny jsem se musel nutit vydržet to dokoukat. Jeden z těch filmů, co jsem rád, že jsem je viděl, ale nikomu bych je nedoporučil a sám se na ně znovu taky nepodívám. ()
Objektivně je to za plný počet, subjektivně mi ta přílišná divadelní stylizace (byť ji chápu) občas přišla přehnaná. Jinak je to skvěle postavené a sestavené - miluju ty snové pasáže, průchody starými, obouchanými až mystickými domy, skrývajícími svá tajemství, přechod z jedné podivné místnosti do druhé... Líbí se mi, že všechny podivnosti jsou přes celou surreálnost nakonec vysvětleny a zapadnou do sebe zcela dokonale (bezdomovec!). A potěšilo mne, že se to nebere tolik vážně (chodí kašpárci na záchod? mohou baletky hrabat seno a baštit guláš z ešusu?). Jinak jsou zde postupně všechny atributy pekla (černá kočka, černá slepice, puklé vejce, černý pes, homunkulus a šém, když auto, tak pekelně červené, boj nebe s peklem, samozřejmě skoro osmiminutová scéna vzývání Mefistofela - které jsem se popravdě hodně bál, ale nakonec díky snahám nebe Fausta zastavit a kombinacím scén jde o skvěle natočenou věc - zvláště ten Adršpach! Jak tohle natočili na té špičce jehly?) i představení rozmanitých hříchů - smilstva (ldyž baletky spí, "krásná panna" na závěr), krádež (chlebíčky v divadelním bufetu), chamtivost (víno ve stole zahradní restaurace) apod. Nechybějí scény, které navozují různé pojmy s hlubší návazností - střed labyrintu (když řeže kulisy v půli), divadlo života, je čas jít, tady na Zemi je peklo... Těch odkazů a pojmů je hodně a na jedno zhlédnutí je asi nedá nikdo. A přesto je to srozumitelné a jednotlivé scény (i ty nejnevinnější, i ty s pohodou u piva) správně zlověstné. A člověka až zamrazí, když si uvědomí, že šlo o Čepkův v podstatě poslední film a on sám bilancoval dobro a zlo a svůj odchod ze světa kvůli zlé nemoci). A na druhou stranu pobavilo, že "text advisora" dělal tehdy dvacetiletý Jiří Strach. ()
No, čekal jsem něco lepšího. Propojení loutkového divadla, včetně záběrů na loutkovodiče a jejich umění, s obyčejným příběhem jednoho pražského chlápka jménem Faust mohlo být zajímavé. Bohužel, děj byl na mě příliš roztříštěný, chaotický a často jsem přemýšlel nad úplně jinými věcmi. Navíc ten konec byl na můj vkus a příliš perverzní, stejně jako ta část, kde malí čertíci znásilnili malé andělíčky. Ale ten Kraus s dlouhými vlasy a vysmátým kukučem, ten mě bavil asi nejvíce. Co už, asi jsem příliš velký ignorant. ()
Tvorbu Jana Švankmajera divák pozná pravděpodobně velmi snadno. Výtvarník, animátor i filmový režisér a scenárista. To vše jde k tomuhle specifickému umělci přiřadit. Velkou dobu autor krátkých filmů jako Jídlo nebo Konec stalinismu v Čechách časem vytvořil i filmy celovečerní. Po jeho celovečerním debutu Něco v Alenky poté v roce 1994 následoval snímek Lekce Faust, kde byl Petr Čepek tak skvělý, že za svůj výkon získal Českého lva. Jen je smutné, že se předání ceny nedožil a ve věku 54 let v roce 1994 zemřel pár dní před premiérou filmu. Lekce Faust je inspirována mýtem o Faustovi, vědci, který podepsal smlouvu s ďáblem. U tvorby scénáře poté Švankmajer čerpal z různých zdrojů: Divadelní hry Johanna Wolfganga Goetheho i opery Charlese Gounoda. Klasický mýtus poté obohatil moderním zasazením a především svým vizuálním stylem. Lekce Faust tak kombinuje hraný film se stop motion animací, loutkami i pixilací. Vznikla neskutečně osobitá, funkčně děsivá a především očividně surrealistická záležitost, která udělá dost slušný obrázek o svém tvůrci. Lekce Faust je právem brána jako jeden z nejvýjimečnějších českých filmů od pádu komunizmu. A to nejen díky naprosto skvělému Petru Čepkovi, kdy především jeho hlasový projev v několika rolích má tu neskutečnou sílu. Je ukázkou toho, že jde vzít nějakou dávno mnohokrát zpracovanou legendu a přesto díky specifickému podání vytvořit zcela výjimečnou záležitost. Správná mrazivost během sledování filmu nejde jen z tak trošku správně nepříjemného vizuálu, ale především i díky neskutečně silnému zvukovému zpracování, kdy se zvukem pracuje takovým způsobem, že může husinu nahnat téměř prakticky druhý zvuk. A nejen, že Lekce Faust bere základ ze své předlohy, ale ještě navíc ho zasahuje do moderního světa a přidává mu téma navíc - manipulace a též to, že v té manipulaci člověk není pravděpodobně sám. A hned po jeho pádu může nastoupit další nešťastník, kterému se nevyhne podobný osud. Lekce Faust střídá herce i loutky, stop motion animaci i pixely a přesto v tom funguje jistá konzistence. Švankmajer totiž vzal předlohovou legendu o Faustovi a základní kameny povídky převedl do svého specifického podání. Náhodný kolemjdoucí se v podstatě stává loutkou ve hře, kde se má stát novým Faustem. Skrze neskutečně propracované vizuální podání dohromady vzniká skutečně přitažlivá záležitost, která je navíc do jisté míry zároveň skutečně tak trochu děsivá a dokáže snadno navnadit pocit, že hlavní myšlenku přeci jen podařilo divákovi dodat. Po druhém zhlédnutí se dá do jisté míry pochybovat nad tím, že Lekce Faust po prvním vidění ztrácí tu úplnou výjimečnost, která by filmu zůstala i po několika dalších zhlédnutích. I přes hodinu a půl možná tempo není úplně nejideálnějším. A to využití loutek je chvílemi až příliš zvláštní. Přesto byste ovšem skutečně nejspíše našli jen málo tak výjimečných českých filmů za posledních 30 let a to především díky práci samotného Švankmajera. Petr Čepek sice svět českého filmu opustil ve věku 54 let, v rámci Lekce Faust se ovšem rozloučil tím nejlepším způsobem...... () (méně) (více)
U Švankmajera to mám buď a nebo - top flick nebo nepochopení... Tohle je (možná i díky detailnější neznalosti předlohy) spíše (i přes klasicky zajímavou Švankmajerovu formu a přeci jen zevrubnou znalost předlohy) ten druhý případ. Každopádně za baletky žeroucí gulášovou polífku z ešusů jedna hvězda navrch B) ()
Galerie (11)
Zajímavosti (18)
- Nebylo to první setkání Petra Čepka s rolí Fausta. Čepek si Fausta zahrál již v Calábkově hře inscenované v Činoherním klubu v roce 1974. Také si jej zahrál v Jirešově inscenaci televizní opery Luboše Fišera na libreto Evy Bezděkové „Věčný Faust“ z r. 1985. [Zdroj: kniha „Petr Čepek: Talent a osud“ – Jaroslav Vostrý] (Polák)
- Petr Čepek kvůli filmu odvolal všechny ostatní projekty a věnoval se i přes své zdravotní problémy pouze tomuto filmu. Kromě četných výstupů před kamerou musel strpět skoro každodenní odlévání masek a napodobenin jeho tváře. (Vodnářka)
- Film byl vybrán jako historicky první zástupce českého filmu, který se ucházel o Oscara v sekci cizojazyčný film za rok 1994 (orkadimenza)
Reklama