Nikdo mě nemá rád

Přepsáno v dubnu 2018. Nikdo mne nemá rád je skvostný dlouhometrážní debut Truffauta. Nikdo mne nemá rád je mým esoterickým zrozením, to François Truffaut mě naučil vnímat filmovou estetiku. Nikdo mne nemá rád je začátkem se vším všudy, pohled je zaměřen na děti v jejich nejdůležitějším období formování osobností. Truffaut tká šikovně obrazy nálady z nitek psychologické naléhavosti. Obrazy udávají dynamický rytmus, využívají se kontrasty, slova si nesměle pohrávají s přímočarostí, vyznání je prodchnuto bezprostředností. Dokáže pojmenovat příčiny, nesoudí, ani neodsuzuje a v omamném opojení recituje stav duše. Nikdo mne nemá rád je elegantní fackou trouchnivějící maloměšťácké morálce a obnažuje jádro věci. Hlavní postavou dramatu dětské duše je Antoine Doinel (velmi zajímavý Jean-Pierre Léaud), školák se stálým pocitem nechtěnosti a nespravedlnosti. Okolnosti mu nepřejí, rodinný okruh nemá trpělivost, ani empatii. Obrana je zbytečná, tresty se stupňují a do popředí se dostává vzdor a hrdost. Rebelie není svolná k dobrovolnému spoutání, nechce zůstat ve své společností určené úloze špatného příkladu. Svoboda dostává vyšší význam, blíží se nedosažitelnému ideálu, je jediným smysluplným cílem, kde tepe vůně života a kde lze bez omezení volně dýchat. Hlavní ženskou postavou je Gilberte Doinel (zajímavá Claire Maurier), Antoinova matka, nespokojená s každodenní trudnomyslností rodinného soužití. Hřejivá náruč je výjimkou, pulsující život potomka je připomínkou vlastních chyb. Nevybíravý pád nabírá na rychlosti. Hlavní mužskou postavou je Julien Doinel (dobrý Albert Rémy), Gilbertin manžel a Antoinův otčím. Hranice trpělivosti je obroušena časem, partnerské rány vyčerpávají zásobárnu psychické odolnosti a osud vše posvěcuje úředním razítkem. Důležitou postavou je René Bigey (pozoruhodný Patrick Auffay), nejlepší Antoinův kamarád. Nefunkčnost rodiny i třídní zařazení má zcela jiný ráz, přesto je René jedinou spřízněnou duší a jistou formou útočiště před okolním světem. Z dalších rolí: Reného osamělý a společensky významnější otec Bigey (dobrý Georges Flamant), jeho opilecká manželka (Yvonne Claudie), přepjatě přísný třídní učitel Sourpuss (zajímavý Guy Decomble), přívětivější učitel angličtiny (Pierre Repp), Gilbertin zvídavý milenec (Jean Douchet), či pokoušející a schovávající se spolužák Betrand Mauricet (Daniel Couturier). Truffaut dokázal přesvědčivě vyvolat vnitřní svět dítěte, i s jeho bezelstností při pojímání bytostnosti slova život a s rozervaností z nedostatku potřebně ochraňujících citů. Téma se noří do základu lidské společnosti, vedení příběhu provádí naléhavé tahy štětcem, estetické probouzení vše vkládá do novovlnné formy estetického chápání. Po všech stránkách (obsahově, vizuálně, akusticky i sdělně) úchvatný to film! (18.04.2009)

Filmů o tom, jak dospělí nechápou své děti, a naopak, vzniklo hodně. Málokterý film o generačním nepochopení byl ale „napsán“ s takovým pochopením pro mladé uličníky (snad ještě Truffautovi krátkometrážní Uličníci a Vigova Trojka z mravů, která je v Nikdo mne nemá rád přímo citována) a zřejmě žádný nebyl zároveň tak krásným pajánem na film a jeho „únikové“ využití. Scéna, kdy se Antoine ve velkém otáčivém bubnu (ne náhodou připomínajícím zoetrop) odpoutává od země, potažmo od reality, musí dojmout každého cinefila (pro jehož potěchu je ve filmu dále třeba cameo Jeanne Moreau jako dámy s psíkem). ___ Skutečnost, že sám Truffaut za své rošťárny strávil část dětství v pasťáku, činí z Les Quatre cents coups (část idiomu, který by se dal volně přeložit jako „dělat neplechu“) snímek velmi osobního charakteru a psychoterapeutického významu. Stejně jako Antoine, taký malý Francois utíkal z dishamornického rodinného prostředí k filmům a literatuře. Není divu, že se později tak rád označoval za adoptovaného syna Andrého Bazina (jemuž je film dedikován), který ho zachránil před vojenským vězením, kam byl anti-autoritářsky smýšlející Truffaut zavřen za dezerci. ___ Svého biologického otce Truffaut ani nikdy nepoznal, a příběh filmu je hledáním chybějící autority, člověka, který by pro chlapce měl pochopení a kterého by si chlapec sám mohl vážit. Matka, s níž chlapce pojí oidipovské pouto, projevuje více citové vřelosti k milenci. Podváděný otec si zase nedokáže zjednat pořádek a prosadit vlastní názor. ___ Stejně jako nejsou postavy dospělých jednorozměrnými karikaturami, ani pochopení pro protagonistu u Truffauta nesklouzává k nekritické sentimentalitě. Antoine není bez viny, jak dobře osvětlují jeho odpovědi během rozhovoru s psycholožkou. Romantizující není ani styl filmu. Kompozice záběrů na jednu stranu vyniká důslednou promyšleností (střídání stísněných interiérů a osvobozujících exteriérů podtrhuje širokoúhlý formát Dyaliscope), snímání všedních denních úkonů zároveň připomíná neorealistickou snahu o bezprostřední zachycení přítomného okamžiku. Výsledek je především pravdivý. 85% Zajímavé komentáře: sportovec, Radko, Jeanne, gudaulin, Ligter, MarekT (01.07.2013)

Lehce spoileroidní komentář: Schopnost Truffauta vybudovat neobyčejně zdánlivě banální příběh je obdivuhodná, tím spíš jakoby nasazoval brýle pro své specifické vidění světa. Svým stylem vyjadřuje, že neexistují příběhy, které by byly filmařsky nezajímavé, ale samo zobrazení, způsob jakým je pomocí kamery příběh vytvářen je tím, co onen příběh ozvláštňuje. Zabírání kamerou příběh tvoří zajímavým či nezajímavým. // Snímek Nikdo mne nemá rád spatřuji právě jako všední příběh o jednom problematickém dospívání a hledání jeho příčiny, jemuž ovšem dodává Truffaut svou zvláštní eleganci. Pohledy na pařížské ulice v první sekvenci jakoby to potvrzovaly. Definují prostor, místo pro (budoucí) Antoinovu akci, místo jeho dobrodružství a problémů, tedy toho, na čem film stojí. Antoine ten prostor odhaluje a vyhledává v něm volnost a dobrodružství jako následek rodičovského autoritářství, kde se mu nedostává ani jednoho. Sami rodiče určují jeho nenápadnou cestu na zcestí – film je tudíž nejen obžalobou společnosti, ale i poukázáním na přehlížení vlastních chyb z pozice rodičů mající velký vliv na výchovu, potažmo na jeho dospívání. Rodiče mu nejsou přílišnou oporou, oporu musí hledat jinde, na jiném místě. Antoinovo hledání nových míst rozšiřuje scénickou stránku filmu a oživuje, film jakoby povstával spolu s ním a zase ''klesal'' s jeho návratem, na místo, kde je podřízen – ať už domů, do školy nebo později do polepšovny. Tyto dvě části do sebe efektivně zapadají, jako dva díly puzzle, jako střetnutí se obrazu A a obrazu B do jednolitého celku, kde jsou ovšem zdůrazněny rozdíly mezi oběmi částmi. // Závěrečný únik není jen únikem z podřízení se, je to únik naprosto všemu – okolnímu světu a jeho problémům, i kameře, která ho neúprosně dohání. Ústředním motivem je tolik neskrývaná, během filmu několikrát podaná a Truffautem zcela bez příkras zobrazená, touha. (07.03.2011)

Bazin, ktorému je film v úvode venovaný, vo svojom vrcholnom románe Zmija v hrsti ešte svojmu detskému hrdinovi ešte dáva šancu na zmierenie a výchovný ústav použije len ako veľmi reálnu odstrašujúcu hrozbu. Truffaut vo filme podľa vlastného scenára, inšpirovaný detstvom, vymenil despotickosť matky za ľahostajosť zmiešanú s egoizmom a nezmyselnými príkazmi. Vo výslednici takýto prístup pôsobí ešte chladnejšie a necitlivejšie. Chlapec uniká zo stiesňujúceho prostredia výchovy-nevýchovy (terorizujúci učiteľ v škole, nefungujúca rodina) na ulicu, do kina. Dlhé zábery bez slov, úsporné dialógy sú vyjadrovacie prostriedky filmu, ukazujúceho ako dokáže spoločnosť zomlieť mierne neprispôsobivého jednotlivca. Pobiehanie medzi ulicami, občasné adrenalínové záškoláctvo, drobné krádeže, úteky z domova, falošné omluvenky - kto z nás nezažil aspoň niečo z týchto vzopretí sa systému, rodine ? Práve tieto šibalstvá sú v príbehu chlapca veľmi pekne ukázané , podopreté nezbedne pobehujúcou kamerou, spolu s hrdinami dynamicky obiehajúcimi parížske ulice. O to krutejší je spôsob, akým je tulácky život hrdinu zarazený. (21.03.2005)