Žiletky

Jak píše má milá JaneElliot, s níž jsme byly zrovna před týdnem na frontmana Psích vojáků zavzpomínat v Lucerna music báru: "...sázkou na Filipa Topola sice film nezískal na uměleckých kvalitách, ale dostal tak vstupenku do mlhy undergroundu...." I jako pouhá kulisa k nádhernému soundtracku s ústředním skladbou ostrou a bolestnou tak, že vám otevře staré rány, Žiletky stojí za to. (21.06.2018)

Masakr. Dlouho jsem se na tenhle film chystal. A až nemoc mě k tomu "dokopala". Filipa Topola mám rád, v jistém období svého života jsem jeho a Psí Vojáky poslouchal dosti. Bylo to složité období. Ta hudba se mi zaryla pod kůži. I texty. A na pana Topola bych se vydržel dívat ve dne v noci. Ale film je šílenej. Dostkrát jsem měl co dělat abych neusnul. Až..konec to najednou všechno převrátí..což je nakonec fajn :-) ale celkový dojem z filmu to napravit nedokáže. (17.11.2014)

Po letech jsem si to znova dal (a vydržel!). Samozřejmě to trpí rozvleklostí, vidím v tom stylově hodně Wenderse, výpovědí zase tápání doby, která se už cítila být nová, ale neměla nové prostředky. Ale zato měla staré - barvy dodnes nevybledly a bez digitálních triků by už podobné haluze dnes nikdo nezkoušel. A kdo by tohle dneska produkoval? Hodně silný dojem a opět slzy za očima z toho, jak to tehdy bylo - takže "generační výpověď" vlčích dětí devadesátek? Cítím to taky jako plod "šestnáctiletého básnictví" - toho rimbaudovského - plného idealismu, jediného ryzího - obrovské štěstí, když tohle někdo protlačí ve svojí mladosti - opakovat to už později nejde. Tyc hovoří v téhle básni o Věčném Ženství, o touze po něm i přes slabošství, obrazy mají občas neskutečnou hloubku - jedno jestli záměrnou, nebo umožněnou "šťastným časem před dospělostí" - proč netočí dobré filmy i dnes? (17.09.2012)

Když je moon v Utahu, chytáme se za hlavu, zalitý v olovu, únavou na hubu. Pocity jak žiletky, žiletky mý baletky, a v pustým dni, pustý bradavky. Jedeme ve vlaku a v podstatě furt, s peklem a andělem, než se nadějem. Žiletky na těle, žiletky v těle, žiletky ve vlasech, žiletky a jeden steh. Filip Topol 1988. Nedoceněný film, který i mně, který psal o mistrovi Topolovi bakalářskou práci, zůstane vážně nedoceněn. Má svou poetiku, má svou intelektualitu, čerpá z prvků Tarkovského, ale mohl dát mnohem hlubší strukturu a závěry, než ve finále podal. Má pár krásných scén, ale mohl jich dát mnohem více. A to si Topol zasloužil, protože byl géniem písma, géniem existenciality, géniem empatie. Ale co dělat.... Chce se mi spát. Když přijdu ráno domů, sednu si a zapnu televizi. Venku choděj krásný holky, začíná novej den. Ale co s tím, záchod je ucpanej, a žiletky jsou tupýýýýýýýý.  I am lucky, vždyť ty taky... Budem spolu, pouštět draky... Ahoj, Filipe, tam nahoru. I já se brzy rozloučím s Kiliánem, neboj se. (10.12.2021)

Česká intelektuální kavárna počátku devadesátých let. Film má svoje poselství, to ne že ne, ale to poselství je tak zašmodrchané, že ho možná v průběhu natáčení ztratil i sám autor:-) Jedna* im memoriam za Filipa Topola a za stejnojmenou písničku, která narozdíl od filmu, ve mně rezonuje už 20 let:-). (20.09.2015)