garmon

Jsou tu takřka jen polohlasné rozhovory mezi starými muži a ženami, ale je to napsané, natočené i zahrané natolik čistě, že mimořádně udrží pozornost. Velmi smutný film o loučení se životem, o vypořádávání se s nedokončitelností díla, se ztrátou lásky jednou provždy. Někdy mi vytanulo, kolikrát už by v americkém filmu ukápla slza, kolikrát by se vynořil "předmět doličný", který by měl víc demonstrovat a vtáhnout diváka, kolikrát by Tarantino někoho zabil anebo zneuctil. Erice nikde netlačí na pilu, emoce jsou střídmé, tlumené. Vybavoval jsem si, co mi po letech zbývá z jeho vrcholných filmů ze sedmdesátých let: je to především právě ona atmosféra.

Čechovovy povídky Doktor, Medvěd a Voloďa pospojované lehkým postmoderním tvarem do jednoho příběhu. Protkávané solovjovovskými mezititulky a citacemi úryvků Čechovova textu, doplňované o jemný humor, občas ve zrychleném tempu jako groteska z doby Černé růže a celkově v přiznaně studiové inscenaci Černou růži připomínající. Nejsilnější je film v třetí části, tam je vlastně také jedině filmový. Říkal jsem si, že kdyby byla jen poslední část jako kraťas (plus těch pár záběrů na mořské pobřeží a hudba), je to na plný počet. První dvě části jsou lehoulinké jak dávné inscenace Československé televize anebo jak pozdní Resnais. I jsem se tam divil velkoruské kýčovitosti, se kterou Solovjov neváhá na scénu vpustit skomírající motýlky a digitálně tepající srdíčka. Celek je samozřejmě mistrovsky nasnímaný a herci jsou (včetně Drubič, která občas – ovšem – brečí) jsou vynikající. Zajímavá je vsuvka zachycující štáb, který „zrovna nemůže natáčet“, protože do skleníku prší: věřit/nevěřit? Předtím tam právě sněžilo a bylo to digitální. Bolavý je moment s Beatles, jak kdyby ho ale Solovjov nedovedl rozezpívat, sklenout ten oblouk, co se skoro nabízí (tehdy a dnes, co se tedy děje dnes?). Hudba je ostatně chvílemi velmi zajímavá: mistrovský pastiš na pozdní ruský romantismus, salónní klavírní kompozice režisérské dcerky (?) + neznámé ruské romance.

Je to ukotvené v žánru devadesátkového erotického thrilleru, který pro mě není úplně domovským. Řemeslo filmu je ale starší, není to rychlokvaška ani avantgarda; režisér dávno ví, co dělá, kamera pluje stejně jako v Lenoších z údolí, styl to není nijak nápadný, ba bych řekl, že spousta není nijak extra originální, je to trochu konfekční režie. K tomu odporné Athény, ohavná architektura, billboardy, bary. Étos toho je navíc minimální, trochu mě pak vždycky mrzí, že kino není jen očista a spása. Všechny ty dobové trendy účesy a kostýmy mi házely svět někde od Betty blue přes Medemovu Veverku, ale i přes naše Časy -uhů někam k pokleslým Wendersům anebo k Beineixovu úpadku v Mortal transfer – všichni ti tajemní, mocní nadsamci s dlouhými vlasy, s dlouhými kabáty, tmavými brýlemi, pohybující se v těchhle filmech jakože v luxusním prostředí (+ ty překrásné ženy-děvky) – působí to na mě lehce srandovně… A možná je to trochu i jakože komiksová stylizace: Ameriku v charakteristice vynechávám, vyhýbám se jí obecně, takže těžko soudit, tam to samozřejmě bujelo také, ale všechny ty Základní instinkty šly výpravou trochu jiným směrem, směrem obleků a Pretty woman a ne směrem té naší urban bídy a sebedestrukce nad vodkou. Nicméně jedna věc je jistá: tohle je i o lásce. Řekl bych ostatně, že námět je zároveň z rodu exilových Żuławských. Koncem devadesátek kdy film vzniknul, byl tenhle styl už trochu na úbytě a vyčpělý a naštěstí to brzy šlo úplně jinam. A dobrá tedy: čím to, že Thodorise pořád jmenují jiným jménem? Má být opravdu TAK bezvýznamný, bezejmenný? Jeho výměna žen evokuje mj. taky jednu Identifikaci ženy – zkoumání podstaty ztráty ženství (Leda Matsaggou nebyla moc dobrá herečka; spíš taková moderátorka z televize jak kdyby, je ale překrásná a i ty gumo-míčové silikony se snesou). A dál: není to celé nakonec i podobenství o tom, jak se zbavit vnitřní kurvy? Vyprávění o věrnosti, kterou dědci propíjí v těch nejhnusnějších barech s touhou zbavit se vnitřního dona Juana až dojdou i tam, kde se jim jednoho dne udělá brouk v hlavě (anebo mušle ve vodě)? A Stratos je na tohle velmi dobrý, těší mě koukat na jeho trápení, hezky umí i vášeň, váhání; je citlivý herec. Ostatně všechno co ukazuje už jsem s ním viděl i v Angeloupolousovi.