Rocco a jeho bratři

Celkom zaujímavý rodinný príbeh, aj keď miestami bolo konanie postav dosť nepochopiteľné, obzvlášť Rocca a Simoneho. Čo ma však odradilo dať vyššie hodnotenie, boli až prehnané teatrálne výstupy väčšiny zúčastnených hercov. Síce to tak trochu patrí k starším talianskym filmom, no pri scéne v byte 10 minút pred koncom, keď každý kričí a reve, som už mal toho dosť. Inak tu ale bola najteatrálnejšia a teda aj najtalianskejšia prekvapujúco Annie Girardot, pri ktorej som tiež občas nevedel, či sa smiať. (01.08.2015)

Taliansky film o talianskej rodine. Čo od toho očakávať? Samozrejme veľké emócie, klačiacu a plačiacu matku pri nepodarenom synovi, pomstu, bitku medzi bratmi, emotívnu vraždu s dohrou, krásne osudové ženy atď. Čistá melodráma ako vyšitá. Natočiť film pred 50 rokmi, ktorý mi utečie ako voda, je umenie. Výkony ústrednej trojice sú, neviem, ako to povedať originálne, takže famózne. (18.05.2012)

Rozsiahly rodinný portrét - pozostávajúci z postáv, ktorých chovanie som častokrát nechápal - vďaka svojej podrobnosti však sublimuje až do sociálnej štúdie doby a prostredia. Tá je síce len útržkovitá, ale to nemôžme nikomu zazlievať. Keby bolo zahrnuté do príbehu ešte aj hľadanie si práce každého zo synov, vyšlo by to tak na šest hodín, miesto necelých troch. Čo sa týka herectva, nepresvedčil ma ani Delon, ale to pripisujem jeho nízkemu veku. Potešia ma vlastne jedine Annie Girardot. No napriek všetkým výčitkám, ide rozhodne o neorealizmus hodný svojho zaradenia (alebo apsoň toho, čo si pod ním predstavujem). (30.06.2013)

Mohlo to být skvělé neorealistické drama podepřené přítomností velkých hvězd filmového plátna v čele a Alainem Delonem. Mohlo divákovi přiblížit rozdíl mezi životním stylem na italském venkově a v průmyslovém velkoměstě a zároveň i kontrast mezi hodnotovým žebříčkem obyvatel konzervativního italského jihu a liberálním pohledem na svět seveřanů. Ano, mohlo, kdyby ho Visconti neutopil v sentimentu, přehrávání a odporně melodramatické břečce. Zajímalo by mě, jak to skutečně je s tím italským temperamentem. Viděl jsem totiž řadu italských filmů, kde se postavy chovaly civilně a v rozporu s běžnými stereotypy, které míváme o horkokrevných Italech. Tady v chování postav nacházím podivnou afektovanost a přepjatost, ostatně podobný problém mám u historických snímků Akira Kurosawy. Tam, kde snímek měl a chtěl emočně vyvrcholit, tedy konforntací Simona a Nadi, na mě přehrávání herců působilo natolik rušivě, že veškerý dojem byl v háji. Neodpustím si tradiční výpad proti Viscontiho opakovanému nešvaru, tedy tříhodinové stopáži. I zde se daly použít nůžky, a to vícekrát. Nesouhlasím ani s Viscontiho idealizací a uctíváním "nezkaženého" venkova založeného na tradici a rodinných vazbách, který staví proti městskému stylu života. Obhajoba svérázně pojaté cti, morálky a rodinné soudržnosti je totiž důvodem, proč se dodneška tak daří mafii a jejím regionálním mutacím, klientelismu a korupci v Itálii. Celkový dojem: 45 %. Opět jsi mě, Luchino, nepotěšil. Ani já tě nepotěším... Ale neboj, už to bylo vážně naposledy. (13.05.2017)

Těchto několik listů z kroniky běžné italské rodiny mne k sobě připoutalo tím, jak se v nich propracovávají (imaginativně, psychologicky i kompozičně) jejich základní duchovní motivy (sebeobětování, odpuštění a láska). Viscontimu se podařilo nahlédnout je panoramaticky, v jejich odvěkosti (posilované biblickými aluzemi) i detailně v jejich mnohotvářnosti (např. oběť Rocca a oběť Nadi nejsou identické, byť v obou případech je ničícím nástrojem Roccův bratr Simone a u obou obětujících se se utvářejí figurální paralely s Ježíšem Kristem, z nichž ta Nadina, jejíž smrt je dokonanou pomstou – doslovná, s rozpaženýma rukama – je vědomou parafrází Ukřižování, navozující atmosféru žaloby a připomínající její předešlé „magdalenské“ pokání). Visconti v naturalistickém pohledu na proměňování (venkovských) charakterů vlivem velkoměsta tedy neustává na zobrazování městského patologična, ale podřazuje jeho chaos duchovním vlnám, povstávajícím v nitrech lidí. (26.05.2009)