Šógun

Na seriál jsem těšil, Japonsko můžu a i když tu historii znám zejména z hollywoodských (historických) filmů a nikdy jsem nečetl knihu o japonské kultuře, vlastně mě tam z těch kulturních propriet nic nepřekvapilo a nějaká osvěta pro diváka na západ od Japonska mi přijde spíše dost smutná. Co je však pro mě osobně smutnější, tak je ta přehypovanost Shoguna, samozřejmě chápu, že na západě seriál oceňují za to, že si jako vždy výborný Hirojuki Sanada z pozice producenta pohlídal, aby kniha a v ní obsažené japonské zvyklosti nebyly sesumírovány do obvyklé americké vyprázdněnosti...ale za mě to bylo na úkor zábavnosti a čekal jsem něco asi jiného. V prvních dílech jsem ještě měl tu naději, že nás čeká něco velkolepějšího (příslib tu je) a ačkoliv jsem utvořil pěkný vztah k hlavní dvojici postav (hlavně Júka Kóri je úžasná), v druhé polovině jsem však místy i nudil. Překvapivě mě zklamala i vizuální stránka seriálu, ačkoliv výprava byla nepochybně velkolepá a exteriérová, na velké televizi to na mě na rozdíl od některých jiných seriálů působilo přespříliš cgi a špatně barevně filtrované se silným filmovým zrnem (což jako purista nemám rád a dávám si velký pozor na nastavení zobrazení televize). Nejspíš si i doženu nějaké behind the scenes, abych se dozvěděl, co byl záměr a co bylo jen trikově přestřelené. 90% je za mě moc, spíš taková fajn sedmdesátka. (25.04.2024)

Nejsem příznivcem předělávek a ždímání slavných námětů, ale tento Shogun je pro dnešní zkysnutou tvůrčí dobu přímo lázeňská očistná kúra. My pamětníci pamatujeme tento původní seriál díky signální pomoci západních TV stanic, kde jsme v 80. letech hltali toho "Zajatce japonských ostrovů" jak se pak pod tímto názvem zavedl i u nás. V té době patřil seriál k fenoménu a byl jedním ze spouštěčů, který mi vykřesal moji celoživotní lásku k Japonsku a zejména okouzlení samurajskou érou a etikou. I tam tenkrát hrál ne úplně ideální herec (Richard Chamberlain) a legenda té doby s charismem šóguna - Toshiro Mifune. V tomhle Shogunovi jsem si nějak taky nezvykl na pojetí, herecký projev Cosma Jarvise a naopak trefou do černého bylo obsazení Hiroyukiho Sanady, který ve své kariéře to dotáhl od Henryho Sanady (tenkrát ještě v uměleckém zápaďáckém jménu) v dnes kultovních videofilmech: Šógunovi nindžové, Ninja Commando, Red Force až po hollywodského Posledního samuraje, kde se zase přejmenoval zpátky. Jeho Toranaga je uhrančivý a naprosto ultimátní pojetí této role a vizuelně stejný s Toshiro Mifunem. Je tu však ještě někdo, kdo je defacto hlavní postava a seriál by se měl spíš jmenovat Toda Mariko. Tato postava je zásadní, emoční, okouzlující, odanná, silná a zároveň osudově zničená. Anna Sawai uvěřitelně zvládla tuhle postavu a doufám, že tímto seriálem ji kariéra poskočí a hezkých hereček co se umí ohánět nejen s naginatou je jak šafránu. Hlavní celosvětový úspěch a ono trefení se do diváckých potřeb je špičkové zpracování feudálního Japonska se všemi dobovými zákonitostmi, kastovní společností a orientální čistou lyrikou, prahnutím po dokonalosti versus všudepřítomnou brutalitou ve hře o vládcovství, kde si nikdo nemůže být jistý, že se dožije rána. A cokoliv o Japonsku bude vždy tak trochu jiné, šokantní, nezvyklé a je to na Západě móda. Tvůrci to naštěstí pojali s japonskou důsledností a tak oko fanouška jásá: zbraně - katany, zbroj, účesy, materiály látek, dekorace, stavby. Scénář, mluva je perfektní a hudba si dala velkou práci vtáhnout diváka víc do děje. Pokud by takto nadále měly vypadat áčkové špičkové seriály, co dělají talentovaní režiséři a bohatí producenti, tak už dávejte prachy jen do seriálů! (23.04.2024)

Na skvělý vypravěčský um Jamese Clavella rovnou zapomeňte (seriál je skutečně jen "na motivy"). Jenže i když to uděláte a budete o Šógunovi uvažovat jako o samostatném dílku, dostane se vám především scénáristického přešlapování stále na jednom místě přitom na ohromné stopáži. Bezradnost je nejlépe viditelná v tom smyslu, že většina postav pouze pasivně "civí do prázdna", zatímco intriky se dějí jaksi samovolně, jednání postav není jejich iniciátorem. Scénáristé poté, co vyplýtvali dlouhé hodiny, nakonec "vyřeší" budoucnost Japonska v posledním dílu krátkým flashforwardem s vysvětlením, že vše bylo předvídáno Toranagovou geniální myslí. Škoda. Přitom casting je velice povedený. Na herce (největší devízu seriálu) se dobře dívá, i když často netuší, co mají hrát. Škoda podruhé. (29.04.2024)

"Together... forever." Jak je u Japonců zvykem, je to hodně kecání, hodně politiky, kdo koho za co urazil, kdo se snaží předstírat že je to či ono a hlavně "kdy a proč bude nejbližší příležitost k seppuku?" - vše samozřejmě s obřadní nenuceností a stoickým klidem. Nicméně, jak mi blízký přítel naznačil, máloco ho chytilo ke čtení tak, jako Clavellův 'Šógun' a jen z příběhu je člověk jasné proč. Do Japonska se doslova na poslední chvíli, na prahu smrti, dostává posádka a loď protestanta Johna Blackthornea (mimochodem geniální casting Cosma Jarvise, kterého jsem tak rok zpátky viděl v neméně úžasné roli v Calm with Horses) a ten se velmi brzy dostává do popředí zájmu lorda Jošiho Toranaga (Hirojuki Sanada, mainstreamově nezapomenutelný už od Posledního samuraje [2003] ale konečně v řádné větší roli, navíc sympatické, což je podle mě důležitým prvkem proto, aby tohle fungovalo, že Joši bude charismatický), proti kterému se snaží plotovat Rada regentů, po smrti posledního Šóguna, který nechal svého syna příliš mladého k vládě a jehož byl Joši jaksi oblíbencem "na pokec". Joši sice tvrdí, že chce hocha vidět vládnout, ale zbytek rady mu to moc nežere. Takže problém typické závisti vede zbytek lordů k tomu se k Jošimu stavět od začátku jako k někomu, koho je třeba odstranit (a v kontextu konce je zajímavé se na tuto otázku podívat znovu), takže vše se přetavuje v politický cíl, každý akt, dvojití agenti. A jestli si myslíte, že víte, co se děje, nevíte. Politika. Blackthorne se postupně sbližuje s kulturou a dokonce u Jošiho stoupá na ceně (Jošiho odůvodnění ve finále, proč ho nechal žít, lol), jak postupně představuje efektivnější užití děl, ale hlavně i fakt, že (jak je jeho primární cíl plavby a i Jošiho záměrem) je silně postaven proti jezuitům a portugalským obchodníkům, kteří znásilňují Japonsko skrze kontrolu některých lordů (skrze víru) a mezi ně chtějí použít tento náboženský rozkol, jako klín. Je nutno zmínit ještě jednu důležitou postavu a tou je Mariko (mimochodem, i přes rysy, neskutečná novozélandská kráska Anna Sawai), která drtivou většinu příběhu tráví jako překladatelka, prostředník a vlastně mučedník. Vše je ale samozřejmě trochu jinak a tentokrát tu opravdu nemám prostor na to, rozepisovat celý příběh, protože kniha má v originálním vydání nějakých 1100 stran a primárně je to vážně to typické japonské, zdlouhavé... no prostě ping pong a hutnej ping pong, adaptace má 10 hodin a vleče se to, speciálně, když to chcete sjet, vědět, jak se příběh dál vyvrbí. Za co určitě veliké plus taky je užití japonštiny, respektive všech možných jazyků, dodává to více elementů, než když vše zjednodušíme na jeden, jak se u filmů často děje. 'Šógun' nabízí určitě i mnoho zajímavých postav (např. Kashigi Yabushige) a definitivně konec, který vás nechá ve své otevřenosti v asi tak pravdivém rozpoložení, jak to jen jde. Člověk, co čeká po takovém času nějaké closure, je naivní, to není život, jak vím moc dobře. (25.04.2024)

Dokoukáno, dobojováno. No, těch bojů mohlo být více, ale co...bylo to komorní, detailní a precizní. Sanada, můj letitý oblíbenec, výborný. Stačil trochu jiný pohled, nepatrný pohyb koutku úst, bylo to dokonalé. Precizní Japonsko své doby a těžký život v něm, předložený do posledního, bravurního  detailu. Krásná Mariko a těžký život žen. Na Cosma Jarvise jsem si zvykala , pořád mi připomínal těžkopádného medvěda troch cinklého mírnou retardací, leč v posledním díle si to napravil. Celkově skvělý zážitek. (29.04.2024)