Othello

[director's cut] Já ten scénář tak miluju! Tohle je takovej workshop různých žánrových motivů, které zastřešuje pointa, která je tak překrásně unhinged, že obdivujete všechny zúčastněné, jak to ochotně udrží celé v naprosté vážnosti. Viděl jsem to asi popáté a stále mi to bezpečně otevře hubu, jak  se to permanentně, po celou stopáž rozvíjí a rozvíjí. Pořád se přidává, vůbec si neodpočinete. Director's Cut tady má smysl, protože zásadně mění strukturu vyprávění a například nevykecá řešení hned na začátku. Fajnšmekry potěší Jennifer Connelly, která tady práská knírem, že by Švorcová hodila ručník do ringu.

Dává smysl, proč to pro mě byl v pubertě tak zásadní a definiční film, když je to taková hovadina. Ale fakt jen díky scénáři. Ten totiž nematlali jen ty dvě tady uvedený paka, nýbrž to po nich ještě přepisovalo pět dalších lidí. Těm můžeme vděčit za všechny ty zbytečný podzápletky s třenicemi na policejní stanici, zastřešující vypravěčku a některá opravdu útrpná klišé. Zbytek je ale naprostá morda. The Crow se podařilo nepovýšit se nad gothickou subkulturu, ze které vychází a nabízí její výstavní přehlídku se vší tou neodmyslitelnou patetičností, osudovostí a kýčem. Je to hrozný, je to skvělý, ale je to hlavně TRVE a to je vždycky nedůležitější. Tomu je věrný i zásadní motiv nepřátelského temného města definující tu post-punkovou "me vs the world" mentalitu. Města, kdy když vás srazí auto, tak vám řidič jde dát ještě přes držku, hořící obchod se jmou lidi rabovat šest vteřin po výbuchu a celé ho ovládají ty nejzápornější záporáci, co jich na světě je. Ti už regulérně jsou záporný jenom pro zápornost. A ta zápornost je strašně baví. Mučí, vraždí, fetují, incestně prcají a k tomu mají vlastní megafaking cool klub, kde hrajou My Life with Thrill Kill Kult (tenhle film mě k nim kdysi dostal a je to láska na celý život). Když probíhá ten velký meeting všech crime bossů a kamera přejede nad tim stolem, u kterýho seděj a na němž sou nesmyslný hromady bouchaček, chlastu, všude narýsovaný strašný čáry, náboje, prášky, popelníky apod, tak ten rule of cool zabírá neskutečně a vy tu hyperbolu baštíte se slepou poslušností. A pak je tam Brandon Lee double-wielding všechny rozstřílí na sračky, jóó. Mimochodem je to film o lásce.

Díky anonymní hrdino, který se mnou ohodnotil tenhle film ve stejný den a tedy jsme to při 52 uživatelech, co tenhle film vidělo, lejskli do červených. Proyasova prvotina je drzá spratkovská postapokalypsa, která nám naznačuje, že v pozadí se odehrává nějaký komplexní alternativní svět, ze kterýho nám nabídne si sotva líznout. Moc nic se tu neděje ani ve výsledku nestane, ale to všechno se neděje a nestává dlouho a opakovaně. Všechno to provazuje úžasná minimalistická hudba, která by dneska headlinerovala v pohodě nějaký dungeon synthový festival. Proyas zamlada byl zřejmě dost potměšilej parchant a já ho mám za to rád.

Haleluja! Dožil jsem se toho. Nahota na prodej 2 je konečně v kinech! Slovenské pokusy v krimi žánru v souvislosti s tamním společenským marasmem k tomu měly blízko již dlouho a dokonce vidím ve svém komentáři k filmu Sviňa, že před čtyřma rokama jsem tehdy debutujícímu Biermannovi i doporučil odpoutat se od reálných příběhů ve prospěch skutečností nezatížené divoké žánrovky. V tý může mít všechny ty komicky přešvihnuté gangstery, tasení bouchaček na první dobrou, kopy s otočkou, dialogy jak z klučičí šatny na základce, až komickou ochlastanost všech zúčastněných či vrcholnou představu emancipované ženy podle šedesátiletého producenta s mentalitou čtrnáctiletého hocha. Tedy sexy barmanku bez podprsenky, co hned zkope každýho štamgasta, co si moc dovoluje. Na scénu, kdy dva fízlové vymlátěj hospodu a řeknou hospodský "Ty to tady dneska sbal, kotě a jdeme jinam!", načež spolu vyrazej všichni tři lejt někam do baru, jsem musel čekat třicet let! Samozřejmě na zhůvěřilý devadesátky se to naplno nechytá, paradoxně kvůli větší kvalitě dnešní záznamové techniky, která nenutí tvůrce různě improvizovat a vymýšlet kejkle s kompozicema v limitech filmového pásu. Technicky je Vojna policajtov dost nezajímavá (připomíná poloamatérské mafiánské ságy Patryka Vegy), v dynamičtějších sekvencích špatně sestříhaná (kdykoli probíhá policejní zátah, málokdy víte, co se vlastně děje), stylově bezpohlavní a dost mizerně ozvučená (postavám mnohdy fakt není rozumět). Ale vážení přátelé we are getting there! Do dalšího filmového období rozkošně infantilní self-made debility od lidí, kteří jsou totálně mimo obraz. A od těch máme takovýhle filmy přece nejradši. La la la...

Jako nebudu lhát, překvapilo mě to. Celý film je totiž tak divně izolovaný, neživý a koncentrovaný do sebe (jediná postava "mimo příběh" tam je na začátku ten chlap co na ulici opravuje toho žigula a i ten tam působí nějak nepatřičně podezřele), že jsem se celý film škodolibě těšil na tu strašně šokující shyamalanovskou pointu, kterou to na nás s velkou pompou vybalí na konci. A ono ne. Jenomže to je potom svízel natáčet příběh, ve kterém není nic jiného než ten příběh sám a ten přitom stojí pouze na motivu dvou pravidel, které se za žádnou cenu nesmí porušit, přičemž my hned od začátku víme, že se po celou dobu nebude dělat nic jiného. Postavám, o kterých něco víme a dokážeme se vcítit do jejich motivací k nelogickému jednání, jsme ochotni odpouštět ledacos, ale postavy, které mimo příběh prakticky neexistují a jediné, co o nich víme je to, že vědí přesně akorát ty samý dvě věci, co víme my, promíjíme těžko. Na jejich usnažené tápání po studiových interiérech se pak díváte se stejnou přezíravostí, jako když se nás film snaží na chvíli přesvědčit, že bohatý bílý muž mezi 30-60 lety by snad mohl být kladnou postavou. V neposlední řadě se hodí zmínit, že jsem už dlouho neviděl takhle línou práci s trikama. Film nadužívá šíleně ohavné CGI, které se nepokouší nijak maskovat a ve většině případů je to prostě jen rezignace na nějaké kreativní maskérské či trikové řešení, které by vás během sledování bavilo zkoumat a umožňovalo žasnout. Zkrátka Baghead je jeden z těch mnoha hororových debutů, kde důkaz režisérových schopností vychází zejména z toho, že během natáčení nikoho neošahával, nezmlátil manželku v taxíku a twitter account mu pro jistotu spravoval nějaký neplacený stážista. Nechť mu v budoucnu péro Jasona Bluma chutná.

Zajetá dokumentaristka se po třiceti letech vrací za svými starými rodiči do rodné doslova kotliny, ke fjordu ve stínu velkého ledovce. A snaží se tomu místu naslouchat, stejně jako svému otci, který v něm strávil se svojí ženou celý svůj jednoduchý, spokojený život. Je to hodně intimní a niterné, lze se do toho vnořit nebo usnout, nedá se nad tím podle mě získat nadhled, což mě osobně vyhovuje, nicméně problém vidím v tom, že Margreth Olin dle všeho přišla hledat pokoru vůči místům svého dětství, ale přitom se ona místa sama pokouší automaticky pokořit. Co mělo mít silně individuální, pocitovou formu je místo toho neustále suplováno generickými dronovými moneyshoty, které ve své všudypřítomnosti občas promění celé prostředí na pouhý 3D model. Uznávám, že když se od jezera dostaneme kamerou v jednom záběru až za vrchol hory "za kterou zapadá slunce" a spatříme za ní holou pustou krajinu, přepadl mě takový ten zvláštní starý pocit jako když v počítačové hře projdete texturou, ocitnete se někde, kde jste neměli být a vnikne do vás ten nepříjemný pocit existencionální krize v přiznání, že probořením hranice jste si nadobro zničili iluzi budovanou uvnitř herních levelů. Ale nemyslím si, že to byl úplně účel.

V roce '99, v době tzv. konce dějin, Parker se Stonem předpověděli, že další velký vojenský konflikt bude bude zahájen prve válkou kulturní. A do toho nasekali naprosto bezprizorní autorský songy ("They may cut your dick and half! And serve it to a pig! And though it hurts, you'll laugh. And dance a dickless jig"), zvláštní pocit klukovské sounáležitosti (překrásně naivní píseň What Would Brian Boitano Do) a desítky prvotřídně mimoděčných vtipů ve kterém jasně kraluje když Cartmen začne panikařit, že mu hoří dřevěnej klacek, jejímž mlácením se snažil uhasit vzníceného Kennyho. I'm a simple man.

Když se v tuzemském prostředí používal v devadesátkách pejorativně pojem "americká komedie", měli všichni na mysli něco jako Orgazmo. Vyšeptaná komedie kontrastů kde naivní služebník boží stojí proti amorálnímu materiálnímu světu, který nakonec překoná stejně tím, že využije správně jeho prostředky, čímž prokáže jeho pokrytectví. Prachy na natáčení nebyly do takové míry, že půlku rozpočtu zacákla nějaká japonská pornoprodukce, aby skrze něj mohla na americký trh uvést své pornoherečky (proto tam jsou Ass-Fuck Twins, a proto je tam to divný logo na začátku filmu) a jde to vidět. Jak je to strašně statický, tak pak sebehorší pokus o frk o to víc vynikne ve své bídě. Nejlepší vtipy tvůrčí dvojice Parker/Stone jsou většinou právě ty, které proběhnou tak nějak mimochodem a nemají moc společného se zápletkou. Tady bohužel na vás každá vteřina řve jak chce být strašně vtipná svoji nepatřičností, což spouští spolehlivě můj second-hand cringe.

Když nic, tak vzhledem k tomu v jakém prostředí Krumbachová tvořila, tenhle film naznačuje, že všichni ti báječní muži od Čs. nové vlny nebyli v soukromí taky žádný výrazný morální stavidla. V zásadě je to celovečerní převedení tohoto dialogu z Before Midnight, vytaženého do extrému typicky chytilovskou nadsázkou. Že to ale v této podobě patří celé do divadla se asi shodneme všichni ne?

Oproti většině komentujících mi ty stále se vracející pasáže přišly nejvtipnější, protože tím, jak film přebírá mentalitu survivalových videoher, tak tímto celkem odvážně nepřeskakuje jeden z jejich nejdůležitějších elementů a to potřeba neustálých repetic a grindingu, motivující hráče k vynálezávosti způsobů, jak tyto procesy automatizovat. Když sledujeme sekvenci, ve které každou noc někdo zabije a ukradne psa ze spřežení, přičemž každou takovou noc zmenšující se počet oněch psů musí hrát spolu jinou karetní hru, dokud ten poslední si prostě odevzdaně nevykládá pasiáns, tam ten film cením nejvíce. Podobně tomu pomáhá, když navzdory tomu, že míra postprodukčních doplňků zde přesahuje poměr těch reálných, se lesní zvířátka drží své podoby zmatených lidí navlečených v hadrech, ze kterých dost často zjevně píču viděj a jejich každej pád na držku je prostě hrozně naplňující. Docela dlouho ale trvalo, než jsem ten film přijal, protože třeba oproti takové Panice v městečku, která byla autentickou zběsilou anarchií pošílené mysli, tak u Hundred of Beavers můžete mít hodně dlouho pocit takovýho toho taťkovskýho šaškování před dětma na rodinném výletě a dokážete si ho vlastně dobře představit promítaný někde v dětském stanu na Pokáč kempu (jsou tam vůbec jiné stany?). Naštěstí ta kadence vtipů je neuvěřitelná a když se začnou vracet v plné síle všechny running jokes, jste celkem bezbranní. Jsem trochu rezervovaný ohledně těhlech green screen taškařic (kterých býval odjakživa plný YT), ale v tomto případě budu citovat profesorku McGonnagalovou poté, co na konci roku Brumbál náhodně nahází Nebelvíru přesně tolik bodů, aby to natřeli Zmijozelu: This goes against all the school rules and my entire moral code but I'm too drunk to care.