D.Moore

Těšil jsem se na dobrý válečný film, dostal jsem něco ještě lepšího. Dunkerk je totiž především velmi mazaný válečný film, vyprávěný stylem, který z už tak napínavého příběhu dělá ještě napínavější a od začátku do konce velmi vypjatou podívanou. Je ambiciózní a působivý a přitom není tak zbytečně nafoukaný jako třeba Interstellar. Také střídmá stopáž mu sluší. Melancholická nálada ve stylu Tenké červené linie se tu mísí s vyzněním Příliš vzdáleného mostu, každá epizoda má svůj smysl a divák má radost, když se střípky toho malého velkého dramatu jeden po druhém postupně skládají k sobě. Po nějakém čase se mi opravdu líbila i takřka nepřetržitě hrající a velmi netradiční hudba Hanse Zimmera.

Hodina a půl výborné muziky, energický pop-jazz, dobrá nálada, skvělá zábava. Co víc chtít?

Nejvíce se mi líbil ten klasický okamžik, kdy byl Watson přesvědčen, že už to má... Ale neměl.

Tyhle naléhavé případy, ve kterých jde o vše a kdy musí Holmes řešit věci ani ne tak za pochodu, jako spíše za běhu, mám nejraději. Za scénu s pohřbem by se nemusel stydět ani Hitchcock.

Zaráží mě, kolik lidí si stěžuje, že se ve Válce o planetu opic "moc neválčí". Já jsem naopak rád, že ne. Válečné scény, které tam jsou, mi úplně stačí - jsou tak sugestivní a drsné, že jsem více rozhodně nepotřeboval. Moc mě totiž těší, že nepředstavitelně špičkové efekty slouží hlavně k tomu, aby vytvořily stoprocentně věrohodné postavy a my mohli sledovat jejich příběh - zejména tedy ten Caesarův, že. Příběh, který nám ukazuje jednu z nejhrdinštějších filmových postav všech dob (to myslím smrtelně vážně), bere si na paškál lidství a nelidství, zručně rozvíjí myšlenky filmu z roku 2011 (kdo by to tehdy čekal?) a čím dál více se přibližuje filmu z roku 1968. K režii a jejím atmosférickým scénám nemám jedinou výhradu, tolik dojetí od začátku do konce jsem doopravdy nečekal, herecky je to extratřída (plukovník a Nova jsou jediní zajímaví lidé a je to tak správně) a hlavně je to stále zajímavé a poutavé, epické, ačkoliv zároveň komorní. A ta hudba Michaela Giacchina!

Od sympatického hlavního hrdiny přes jednoho z nejlepších marvelovských záporáků po Giacchinovu hudbu, takřka všudypřítomný, ale nevtíravý humor a jeden velmi mile nečekaný zvrat... Všechno je tu správně. Nebudu přece Spider-Manovi vyčítat, že cílí na mladší publikum, když je Peter Parker tentokrát puberťák. Naopak to je výhoda, protože z jeho věku pramení ta velká klukovská touha být velký, někam se zařadit a být užitečný, která to vše žene kupředu. Nejnovější přírůstek do téhle komiksové rodiny je zkrátka svěží podívaná, která navíc nezdržuje ničím, co jsme už viděli (Spider-Manův zrod a tak dále), ale pěkně, přehledně a s nadhledem vypráví něco nového.

Roztomilý bonus k animovanému Frankenweeniemu o tom, jak hrdinný Kapitán Sparky zachránil Zemi... Nebo ne?

Inu, je to takové hodinové, obracení očí v sloup plné čekání na něco, co za to čekání nakonec vlastně ani nestojí.

Sice se odehraje vcelku slušná opičí revoluce (s několika scénami na úrovni současné trilogie), ale na můj vkus je moc zkratkovitá a zároveň nejednoznačná. Všechno se semele tak rychle a divák má problém s tím, komu vlastně fandit (jestli tedy někomu) a co si o tom všem myslet... Jako by ani sami tvůrci nevěděli. Caesar je spíš Hitler než Spartakus a navíc film odporuje myšlence původní Planety opic, ve které si člověk vše zničil sám a až potom převzaly vládu opice.

Lepší pokračování původního filmu než Dobytí Planety opic, zejména tedy proto, že tohle má nějaký alespoň trochu originální nápad a (alespoň na první pohled) pouze netěží z něčeho, co se dříve povedlo někomu jinému. Je pravda, že se v Útěku z Planety opic jakoby spojují dva filmy - rozpustilá návštěva opo-nautů v našem světě a pozdější dramatický hon na ně, ale nezdálo se mi, že by si ty dva příběhy moc odporovaly. Spíše jeden plynule přešel v druhý.