AloeB

Musím se přiznat, že v tomto případě svého oblíbeného režiséra asi ocenit nedokážu. Přitom jde o jeho typický film, citlivý, ženský, barevný, tlachavý, postavený na postavách, nikoliv na čemkoliv, co se děje. Ale možná to mě právě dohnalo. Že jakmile mě postava příběhu v Almodóvarově filmu nezaujme, nedovedu ji řádně ocenit. Skutečně mě navnadil hlavně prolog, rozhovor ženy s doktory o synu s mozkovou mrtvicí, jehož orgány by mohly pomoci jiným pacientům. Zatímco to píšu, možná pozoruji, co pro mě Pedro udělal špatně. Navnadil mne typickou svoji paradoxní tematikou a následně jí nahradil spisovatelkou, jíž nejdou vyzout boty. Ne že by nebyla nosné téma, spisovatelský pseudonym, vztah s kamarádem a návrat do rodné vsi, to vše bylo kouzelné. Jotu Soy de la rica Ribera si připisuji na seznam folklorních skladbiček z Kastilie. Ale celek pro mne nefungoval.

Největším hříchem tohoto filmu je, že mi neprodal Audrey Tautou! Já bych se mohl samozřejmě zamýšlet nad tím podivným gulášem vzniklým z nepravděpodobné situace, v níž se John Turturro nostalgicky vrací ke své (asi co já vím) nejznámější roli, kterou vsazuje do děje mých milovaných francouzských Buzíků s mladým Depardieum v hlavní roli. Ale to asi není problém, protože ostatně remaky, byť zbytečné, se dějí a těm kvalitním to nelze vytýkat. Ale toto naštěstí není kvalitní není, toto je spíš smutné, protože ostatně převádí již tak kontroverzní filmeček do mnohem sensitivnější doby a v konečném důsledku jej dělá ještě trošku růžovějším. Pochopitelně byly momenty které mě bavily, jmenovitě třeba dosažení orgasmu nebo karma v podobě krádeže poničeného auta, ale abych byl upřímný, protagonisté hranými dvěma slizkými důchodci mi volnomyšlenkářský zločinecký příběh neprodali natolik jako ti dva mlaďoši z francouzského originálu. Nehledě na to, že podhůří Alp mi přijde pro takovou blbost mnohem přirozenější prostředí než drsné (asi) americké hranice s Mexikem plné Mechikánců a Portorikánců - což mě jen v závěru vede k zamyšlení, že druhé jmenované prostředí mnohem víc pociťuji jako drsné vážné místo, a tak mi jde velmi náročně prodat útěk na kolech s ustřelenými koulemi nebo vhození holky do jezera, aby se z orgasmu schladila.

Jakkoliv jsem samozřejmě pyšný na svoji vlastní zemičku, kdy jsme ty komanče jemně a sametově vyklíčovali z Hradu, tak stejně se mnohem raději vracím k přístupu během Laulev revolutsioon, a to ze dvou důvodů - protože si tu svobodu jednoduše vyzpívali a protože lidský řetěz přes celé Pobaltí. V obou případech mi dokument nabídl to, co jsem chtěl. Možnost vidět, jak tyto až pohádkové řešení revoluce vypadaly ve skutečnosti. Ostatním bych nabídl to samé, protože je to poměrně inspirativní - minimálně vidíte, že se z hodin hudebky lze lehce prokvičet až třeba do prezidentského křesla. Kromě dlouhých pěveckých expozicí, které jsou naštěstí dostupné i se jmény jednotlivých skladeb na oficiální stránce filmu, o všem film nabízí i výpovědi pamětníků z mnoha různých sfér - partyzáni, politici, intelektuálové, novináři, první poslanci europarlamentu, první porevoluční estonský prezident Lennart Meri, první estonský porevoluční předseda Mart Laar, účastníci revoluce... Nejvíce zaujal asi Heinz Valk, samotný autor termínu Laulev revolutsioon a též citátu "Ükskord me võidame niikuinii!" (Jednoho dne stejně vyhrajeme), který inspirován a emocionálně zasažen událostmi o nich napsal článek a v dokumentu se vypovídal o nenásilném průběhu revolucí, bera v potaz, že revoluce minulých dní jiných zemí byly plné destrukce, násilí a chaosu. Proto si myslím, že na tu estonskou protisovětskou revoluci, kterou si ti naši vennad těžce vyzpívali, je dobré se aspoň jednou podívat.