Myslivir

Tak a přesně k tomuhle směřuje svět od smrti Harambeho. Covid byl jen začátek. Už není cesty zpět.

Máte na zahradě krtka, kunu, lišku, žížaly, ježka, slimáky a medvěda. Jednou ale přijdete a zjistíte, že medvěda něco zabilo. Co uděláte? Všechny podezřelé nějak vyprovokujete a uspořádáte mezi nimi battle roayle. A zahradu zapálíte. Toť premisa tohoto anime, jen místo zahradních škůdců spolu bojují pochopitelně bojovníci různých ras a zaměření, od šermířů, přes bandity a mágy až k wyvernám a chodícím kořenům (pod kterými se však neskrývá Zdena, ale meče). Obdobně různorodý a chaotický je samotný svět - na bojišti mezi několika městy se pohybují muži ve zbrojích, v zákopech se krčí vojáci s pistolemi, sem tam se objeví nějaký robot či pavoučí mecha pilotovaný nahou a zjevně nadrženou ženou, oblakům dominuje tříruká wyverna ve steampunkovém ohozu a se svítícím mečem a brokovnicí, která nedávno sundala obřího draka. V tom všem chaosu úřaduje svatý rytíř s andělem smrti a kostlivec v kápi, zatímco v ruinách města pobíhá sexy učitelka a mladá supermocná elfka. Že to sice zní strašně chaoticky, ale i cool? No, bohužel to tak jenom zní. Celé anime totiž funguje asi stejně dobře jako Record of Ragnarok - moc ne. Animace úplně nestíhá velmi ambiciózní akci a tempo naprosto zabíjí debilní flashbacky, mnohdy ukazující něco, co stalo doslova třicet vteřin dozadu. Navíc se nedá pořádně sblížit či spolčit s nějakou postavou, jelikož jich je příliš mnoho a žádná nemá dost prostoru. Nakonec tak vzniká pouze nezajímavý a přes svoji nápaditost paradoxně nudný mišmaš, jenž se snaží veškerému dění dodat hlubší smysl skrze únavné politické blábolení a jehož produkční hodnoty pozvedává hlavně hvězdné dabérské obsazení.

Bizár. Ale jen vizuální, narativně všechno šlape jako vidlicový motor. Jenže samo sledování je fyzicky prapodivně nepříjemné, jako když jíte čokoládu a v puse cítíte něco, co ne šokolate, ne kokos, ne ožech, ne burák máslo, ne nugát, ani marcipán, ne charamel, ne griliáš…Uděláte kuk und fidíte brutální ultra montáže s animacemi přechodů jako z Powerpointu a smrtící dávku počítačových efektů. Ty však už přesahují rámec vizuálního pomocníka a stávají se stylizačním razítkem filmu - ten si nelze splést s jiným, současně však při spoustě akčních závodních scén není pořádně vidět, co se vlastně děje. Obecně celý film na mě působil, jako kdyby ho stvořila umělá inteligence - všechno, co nejsou postavy, je umělé (mnohdy i zem, na které stojí), sem tam se objeví nějaký náhodný prvek, jehož přítomnost není téměř nijak ospravedlnitelná (jeden člen rodiny je zkrátka šimpanz, proč ne, že?) a asi pro přidání hodnoty ve snímku účinkují nadbytečně kvalitní herci. Třeba Hirojuki Sanada. Ale když nad tím tak přemýšlím, v tom si je Speed Racer vlastně podobný s původními Spy Kids, kde se mezi nekvalitními efekty ochomýtali kvalitní herci. Tak či onak, tady Wachowské prostě vyfabrikovali skoro všechno, snad kromě emocí. To musím uznat. K závěru jsem se i bavil a všechna ta akce je svým způsobem vizuálně fakt zajímavá, byť často nesrozumitelná. Jo a angličáky od Hot Wheels byly tehdy taky super.