Myslivir

Tak a přesně k tomuhle směřuje svět od smrti Harambeho. Covid byl jen začátek. Už není cesty zpět.

Máte na zahradě krtka, kunu, lišku, žížaly, ježka, slimáky a medvěda. Jednou ale přijdete a zjistíte, že medvěda něco zabilo. Co uděláte? Všechny podezřelé nějak vyprovokujete a uspořádáte mezi nimi battle roayle. A zahradu zapálíte. Toť premisa tohoto anime, jen místo zahradních škůdců spolu bojují pochopitelně bojovníci různých ras a zaměření, od šermířů, přes bandity a mágy až k wyvernám a chodícím kořenům (pod kterými se však neskrývá Zdena, ale meče). Obdobně různorodý a chaotický je samotný svět - na bojišti mezi několika městy se pohybují muži ve zbrojích, v zákopech se krčí vojáci s pistolemi, sem tam se objeví nějaký robot či pavoučí mecha pilotovaný nahou a zjevně nadrženou ženou, oblakům dominuje tříruká wyverna ve steampunkovém ohozu a se svítícím mečem a brokovnicí, která nedávno sundala obřího draka. V tom všem chaosu úřaduje svatý rytíř s andělem smrti a kostlivec v kápi, zatímco v ruinách města pobíhá sexy učitelka a mladá supermocná elfka. Že to sice zní strašně chaoticky, ale i cool? No, bohužel to tak jenom zní. Celé anime totiž funguje asi stejně dobře jako Record of Ragnarok - moc ne. Animace úplně nestíhá velmi ambiciózní akci a tempo naprosto zabíjí debilní flashbacky, mnohdy ukazující něco, co stalo doslova třicet vteřin dozadu. Navíc se nedá pořádně sblížit či spolčit s nějakou postavou, jelikož jich je příliš mnoho a žádná nemá dost prostoru. Nakonec tak vzniká pouze nezajímavý a přes svoji nápaditost paradoxně nudný mišmaš, jenž se snaží veškerému dění dodat hlubší smysl skrze únavné politické blábolení a jehož produkční hodnoty pozvedává hlavně hvězdné dabérské obsazení.

Bizár. Ale jen vizuální, narativně všechno šlape jako vidlicový motor. Jenže samo sledování je fyzicky prapodivně nepříjemné, jako když jíte čokoládu a v puse cítíte něco, co ne šokolate, ne kokos, ne ožech, ne burák máslo, ne nugát, ani marcipán, ne charamel, ne griliáš…Uděláte kuk und fidíte brutální ultra montáže s animacemi přechodů jako z Powerpointu a smrtící dávku počítačových efektů. Ty však už přesahují rámec vizuálního pomocníka a stávají se stylizačním razítkem filmu - ten si nelze splést s jiným, současně však při spoustě akčních závodních scén není pořádně vidět, co se vlastně děje. Obecně celý film na mě působil, jako kdyby ho stvořila umělá inteligence - všechno, co nejsou postavy, je umělé (mnohdy i zem, na které stojí), sem tam se objeví nějaký náhodný prvek, jehož přítomnost není téměř nijak ospravedlnitelná (jeden člen rodiny je zkrátka šimpanz, proč ne, že?) a asi pro přidání hodnoty ve snímku účinkují nadbytečně kvalitní herci. Třeba Hirojuki Sanada. Ale když nad tím tak přemýšlím, v tom si je Speed Racer vlastně podobný s původními Spy Kids, kde se mezi nekvalitními efekty ochomýtali kvalitní herci. Tak či onak, tady Wachowské prostě vyfabrikovali skoro všechno, snad kromě emocí. To musím uznat. K závěru jsem se i bavil a všechna ta akce je svým způsobem vizuálně fakt zajímavá, byť často nesrozumitelná. Jo a angličáky od Hot Wheels byly tehdy taky super.

Aneb sto a jeden způsob, jak neukázat genitálie (tvůrcům asi došlo, že jen nudné blurování není ono, a tak sáhli po “interní” cenzuře - překrývání kontur). Což je docela škoda, protože ještě větší dávka odvahy by opravdovosti seriálu jen pomohla, byť přítomnosti v televizním vysílání by paradoxně odpomohla. I tak však cením tuto snahu polidštit aktéry (nejen českého) pornoprůmyslu. I po všech těch letech, během kterých porno postupně začalo zabírat dle některých zdrojů až třetinu internetu, a obřím covidovém boomu s amatérskou “pokojíčkovou” produkcí přes OnlyFans, se totiž většina lidí na porno filmy stále dívá přes prsty, s odporem a pohrdáním vůči pornohercům jako na něco, co nepatří do veřejného povědomí a čemu by neměl žádný spořádaný občan věnovat pozornost. Takovýto postoj je nepochybně v řadě případů správný, ve většině ale nikoliv. Pornoprůmysl a v něm účinkující herci totiž nedělají nic jiného, než že naplňují poptávku a vyplňují díru na zábavním trhu. Je tím pádem docela logické, že se najde spousta jedinců ochotných platit i za ty nejmenší internetové interakce s lidmi vytvářejícími velmi specifický fetiš kontent, jenž v mainstreamové produkci nemá zastoupení. A pokud tohle někomu vadí, tak by se měl místo udělování nízkých hodnocení takovýmto dílům začít ptát, proč tomu tak je. Odpověď pak nalezne mimo jiné určitě také u selhávající roviny milostných vztahů, a ne u mladých dívek využívajících své pohledné tváře a vnadná těla (jejichž pravidelné odhalování velmi široké veřejnosti samo o sobě vyžaduje mnohem více odvahy, než kolik mají oni odpůrci). Samotnému seriálu Filipa Štočka pak lze vytknout snad jen přehnanou snahu o uměleckost, která nabourává jinak vlastně fungující upřímnost a uvěřitelnost příběhů dvou lidí, jejichž cesty byly naprosto odlišné, ale nakonec vedly na stejné místo. V tom ostatně spočívá nejsilnější stránka celého díla - skvělý kontrast staršího a zkušenějšího Lutra a mladší sotva rozkoukané Isabelly výborně dekonstruuje jejich rozdílné cesty pornoprůmyslem. Isabella si tudíž všechny ty urážky a posměch tak úplně nezaslouží - její pohled i komentáře jsou naivní a působí nepatřičně právě proto, že ona sama reprezentuje tu hezčí stranu mince. V jejím životě šla spousta věcí hladce a podle plánu a největšími starostmi bylo předstírání orgasmu. Žádný normální a alespoň trochu empatický člověk jí ovšem přece nebude přát všechny ty strasti a životní pády, jimiž si prošel Lutro, jen proto, že mívá sex před kamerou.

Yes, indeed. Holčiny z Hokaida skutečně jsou rozkošné. Hlavně proto, že nosí i v teplotách pod nulou krátké sukně a svými smyslnými proporcemi všechny tři více méně sedí na každou část pořekadla “oppai is truth, medium is premium, flat is justice”. Stojí ovšem díky tomu tohle anime za pozornost? Nah. Všichni se tady totiž shodneme, že se jedná o naprostý kvalitativní průměr, jelikož seriál nedělá nic hůře (Minami je větší než Marin, ale je jí 16, aby se neřeklo), ani lépe než ostatní. Postavy zastupují pro svůj žánr klasické archetypy - hlavní hrdina je nemožný trouba (a tomu maníkovi ze 100 přítelkyň nesahá i přes své snahy ani po kotníky) a jeho hlavní láska není nic jiného než obyčejná teasedere zabraňující čemukoliv spicy. Takže celé anime se od jiných slice of life odlišuje fakt jen tím sněhem.

Pod pokličku českých komedií se snažím moc nenahlížet. Jejich nejviditelnější a divácky nejúspěšnější odnož - komedie romantické, mnohdy s tématy ženství - mi totiž na tento žánr nevrhají zrovna nejlepší světlo. Stačilo mi vidět trailer na Po čem muži touží 2, Ženy v běhu či Sladký život, a bylo mi jasné, že snižovat počet mozkových buněk si můžu i něčím jiným. Spousta dnešních komedií už ani nevyužívá hřejivou nostalgii a mladickou trapnost, jako třeba kdysi Snowboarďáci s báječnou Luckou Vondráčkovou, jejíž úsměv mi přivodil zhruba takovýto stav. Komediální chytré satiře kritizující dobu normalizace de facto odzvonilo taky a přešlo se na zkroušená dramata (např. nedávné Slovo). A ten zbytek komedií se holt pere s prvky jiných žánrů, jimiž se snaží se obohatit. Takže podobně jako Přišla v noci využívá “hororu”, Teroristka čerpá z tradic parodie, gangsterky a westernu. Osobně mi však snímek nemá mnoho co nabídnout. Není zde jediný herec, který by film prodal - Janžurová bohužel většinu času hraje s takovým podivně jakoby neupřímným stařeckým výrazem (ale vsadím se, že za pár desítek let budu mít stejnej), a Hofmann svými rádoby intelektuálními pomluvami k Bohu působí spíše nuceně, přičemž zbytek herců se jen tak nějak motá kolem. Příběhové sázky postrádají patřičný základ - osud chatařské osady dostatečně nezaujme, mimo jiné hlavně proto, že sama osada je vyobrazena extrémně fragmentárně (důležité jsou stejně jen domy dvou hlavních postav a nějaká random místa jako lom nebo hospoda). Naštěstí určité vykupující kvality se ve filmu přece jen najdou. Dojde na několik až podezřele kvalitních dronových záběrů, poslední třetina slušně odsýpá a humor taky zafunguje, zejména v závěru, kdy třeba padouchova smrt připomíná fatalitu z Mortal Kombatu a samý konec se překlene do účtujícího filmu, v němž se malá komunita musí spojit proti nepříteli - ať už to je mafiánský podnikatel, zlomyslný myslivec nebo cyklista.

Tady někdo vařil... A fandové Godzilly si tyto tučné porce obsahu poslední roky nepochybně užívají, v porovnání se svojí americkou verzí je však Minus One jiný kafe. Nový hollywoodský Godzilla se totiž promenáduje krajinou a někde v příběhovém pozadí pobíhají nějaké ty lidské postavičky, zatímco tento japonský se do plnohodnotného příběhu lidí bez většího varování nebo build-upu spawne jen čtyřikrát, aby jim zničil život, jakmile se jim začne dařit (v tom má hlavní hrdina snad ještě větší smůlu než chudák Cutomu Jamaguči). Ale když už je teda Godzilla na obrazovce, stojí to za to (hlavně ten audio design mi rval koule). Co mě ovšem skutečně zaskočilo nejvíce, byla emocionální a alegorická hloubka a ideové poselství celého filmu - v době, kdy světem zmítá válka, člověk může být hrdý na to, že v ní nebyl. Damn, takovýto smysl pro hodnotu lidského života spoustě lidem chybí. Jenže tento film, ať už je vystavěný dobře jak chce, jim ho stejně asi nedá.

Miluju jak Zunův hlas a velmi expresivní hudba udělají i z toho nejnudnějšího odpoledne dané osobnosti drama antických rozměrů.

Hned na první pohled je jasné, čím Kaskadér není - narativně inovativním nebo komplikovaným a nepředvídatelným filmem. S různými klišé můžete hrát doslova bingo a za každé uhádnuté dostanete palec nahoru, který se stal signaturou Goslingovy nové "literally me” postavy, přesahujíc tak rámec jejího povolání. Ovšem čím tento snímek teda je? Velmi zábavnou a poměrně vtipnou poklonou filmovému řemeslu, a nejen tomu kaskadérskému. Docela okatě snímek využívá nápaditější stylistické postupy (dlouhé záběry s kroužením kamery, split-screen) a režisér David Leitch se opět snaží téměř každou akční sekvenci ozvláštnit unikátním prostředím či rekvizitami, ovšem po svém Bullet Trainu se drží kapánek zkrátka. Avšak pro mne největší lákadlo stejně představuje sám Gosling. De facto ustavil novou vlnu filmů, mnou nazvaných ryanovin™, v nichž mi je každá jeho role něčím sympatická. Převládá u mě melancholie a samota zápolící s touhou po intimitě? Jsem Řidič. Stýská se mi po lásce a “starých dobrých časech”? Jsem Sebastian. Netuším, kam směřuje můj život, ale cítím, že jsem součástí něčeho většího? Jsem K. Hledám smysl svého života? Jsem Ken. Žiji přítomností a užívám si každé chvíle, kdy dělám to, co mě baví, ale sem tam něco přece jen zabolí? Jsem Colt. Jak to ten Gosling sakra dělá? Netuším, ale dokud bude hrát především očima, tváří a srdcem, a nebude sázet na scény bez trička, budu spokojen.

Film sám o sobě v pořádku. Minimálně dvě sekvence svojí animační stylizací pozvedávají uměleckou hodnotu snímku, humor funguje stále na výbornou (snad až na přehnaně dlouhou část o fekálnímu humoru) a stejně jako ve druhé řadě i tady tvůrci kombinují milé a veselé scény s těmi vážnými a akčními (některé motivy a výjevy dokonce až podezřele hodně připomínají první dva díly Kapitána Ameriky). Na pováženou však je až pozoruhodná schopnost stále se navracet do vztahového i dějového statu quo, jelikož se již nachází na hraně únosnosti a začínat pokaždé od nuly nebude zábavné už moc dlouho. Ale největším problémem (nejen tohoto anime filmu) je poněkud zpackaná kino distribuce. Nechci na nikoho přímo ukazovat, jenže Japonci jsou tak trochu retardi, co se oficiální distribuce a licencování týče, takže takovýto rádoby vánoční film se k nám holt dostane v druhé polovině jara. No a že korekce titulků je nedostatečná (kurzíva evidentně fungovala jen na horním řádku) a že není potřeba překládat úplně všechny názvy a jména - to je zkrátka chyba na naší straně.