Pět z milionu

Pět epizod ze života různých obyčejných Pražanů. Snímek svou "neorealistickou" atmosférou předznamenává novou vlnu, prosté příběhy jsou pojaty velmi lyricky, "filmově", v podstatě by se obešly bez dialogů, které jsou stejně jen sporé. Plejáda známých herců všech generací, někteří v docela netypických polohách (třeba Marvan). Půvabná Thielová a Chadimová. Zajímavé dobové záběry z centra, periferie i okolí Prahy. - Místy až moc rozvláčné, ale na lepších 70 % to je. (09.07.2019)

První povídka je luxusní, avšak veškerý luxus se posléze vypaří díky jejímu totálně laxnímu vyústění/zakončení. Druhá povídka je vlastně o ničem=zapomněli na děděčka při první vyjížd´ce novým autem, ale František Kreuzmann st. ji svým hereckým mistrovstvím zvedne o nějaký ten level výše. Třetí povídka naprostá katastrofa, ani ne tak podivným námětem, jako zcela nezáživným zpracováním. Zbylé dvě povídky pak nejsou o moc zajímavější. Podtrženo-sečteno=nuda, šed´, prázdnota, nicota, snad pro nesoudné intelektuály, kteří dokáží i o lejnu filosofovat jako o nejkvalitnější SWISS CHOCOLATE. (09.02.2024)

Jeden z prvních celovečerních filmů Zbyňka Brynycha je symbolickou vlaštovkou československého neorealismu a zároven vynalézavou hříčkou pražské aglomerace, jež je tu včleněna do pěti náhodných, běžných situací všedního dne. Každá z povídek má hrdiny různého věku i charakteru a na pozadí zachycené mikroudálosti panoramatizuje Prahu jako specifický genius loci, přičemž důmyslně pracuje se zvolenými exteriéry (příběh začíná u kostela sv. Mikuláše na Malé Straně, poté se přesouvá do malé garsoniéry pavlačového domu a postupně přechází k novostavbám na kraji města a končí ve víkendové osadě za Prahou). V tom ostatně spočívá celé kouzlo; kolik filmů o Praze a v Praze bylo natočeno, ale kolik jich ve skutečnosti dokázalo zaujmout svou výjimečností. A přitom jakoby Brynychův film neukazoval nic nového, nic převratného, jen to, co lze vidět denně kolem sebe. A právě v zachycení zdánlivých maličkostí se skrývá množství malých i velkých příběhů, jejimiž aktéry může být kdokoli z nás. Příjemně překvapující jsou tentokrát i herecké výkony, přirozeně koexistující s prostředím a doplněné živým dialogem. V prvé povídce exceluje Jaroslav Marvan v atypicky podané masce nesmiřitelného bojovníka s rozevlátým mládím, velice dobře doplněný o začínajícího Třísku, který přesvědčivě postihl deprimaci svého učedníka. Druhé vévodí Kreuzmannova dojemná drobnokresba aktivního seniora, cele se obětujícího nevděčnému údělu synova kariérního vzestupu, ve třetí na sebe výrazně upoutá mladý Vlastimil Brodský v roli ne zcela typické, uhozené do jemné ironie gest a mimiky. Ztracený klukovský úsměv a promarněné činy mládí se výborně otiskují na postavách Fandy Mrázka a Emana Fialy, kteří se tu umně zbavili svých dřívějších šablon; v závěrečné epizodě ohromí svou čistotou výkon teprve šestnáctileté Karly Chadimové a Munzarův portrét již dospělého mladíka, mířícího s ideály a nadšením do života. Dokonalé vizuální a hudební semknutí zde zastává jedinečná práce s kamerou, jež si dokáže fascinujícím způsobem vyhrát s detaily tváří i zachycením odlišnosti zvuku (odbíjení kostelních hodin, klavírní hra, klapot koní na dlažbě); za výjimečný lze pokládat i sestřih úvodních titulků, vynalézavě vsazených mezi jednotlivé záběry z pražských ulic. Přihlédneme-li navíc k dokumentární hodnotě filmu, kterou dnes již nepochybně má, pak je to s drobnou Vláčilovou trampskou etudou jeden z neucelenějších a žánrově nejzajímavějších experimentů, jakým domácí kinematografie disponuje. Skromná pocta pražskému mraveništi, v jehož útrobách se dnes a denně odehrávají malé i velké příběhy (ne)obyčejných lidí. (10.03.2012)

V tomto povídkovém téměř neorealisticky laděném filmu který jsem naposledy viděl někdy před šesti lety mi nejvíce v paměti utkvěl opravdu skvělý Jaroslav Marvan jako přísný a nesmlouvalý mistr kominík Karpíšek který se zrovna nacházel na věži kostela sv. J akuba na Malostranském náměstí v Praze. Opravdu skvěle natočená scéna v té výšce malebné Prahy kdy zachrání J. Tříska jako dvacátý učedník, předtím po nějaké společné hádce život svému mistrovi. To bylo nezapomenutelné. Na více si už bohužel v tuto chvíli vůbec nevzpomenu, což si myslím že je docela škoda. Ale hned ta první povídka tuším z pěti na mě zapůsobila přeci jenom nejvíc, byla prostě nejsilnější a nejvíce jakoby ze života co se týká jednotlivých lidských osudů. Ostatní co si vzpomínám měli velmi nevyrovnanou úroveň. Určitě se ale jedná o neprávem opomíjený malý-velký film který bych si dnes stejně tak jako tenkrát znovu rád vychutnal. Ani se nedivím že ho ohodnotilo zatím v uvozovkách jen patnáct uživatelů, že zde k němu nebyl ještě do teď žádný komentář a že ho nemá nikdo s uživatelů ani ve své filmotéce. Pro mě osobně je tento druhý Brynychův filmový počin, nejlepší z celé jeho filmografie, dokonce ho řadím výš než filmy s válečnou tématikou "Jezdce" a Lustigův "Transport z ráje".. (19.10.2006)

Mistr a dvacátý učedník - Celkem dost dramatická a nadprůměrně odehraná povídka o střetu mládí se zatrpklým stářím, se skvělým Marvanem a rebelujícím mlaďochem Třískou. Vyprávění se zbytečně s ničím nemaže a ani na chvíli nenudí. Nevhodné pro postižené akrofobií. 5* Každý týden neděle - Pořádně sentimentální a dojemný, to ostatně tyhle příběhy o osamělých důchodcích a jejich nevděčných dětech bejvaj. Nicméně Kreuzmann hraje tak perfektně, že tu sentimentalitu snadno odpustíme. Silné 4* nebo slabších 5*. To zavinil Bonifác - Poměrně nudná a nezajímavá story s průměrnými hereckými výkony. 3*. Otrhaná písnička - Zábavné, a to hodně, dokonce ta ústřední písnička se mi hodně líbila, stejně jako oba Mrázek s Fialou. Škoda jen vyšumělého konce. Pavučina - Když se necháte unést trochou té nostalgické letní romantiky, dostanete zdařilou variaci na první velkou lásku se sympatickým duem Chadimová+Munzar. Já jsem se nechala unést, takže 4*. A dohromady to dává obstojné 4*. (04.09.2011)